José Antonio Bottiroli

José Antonio Bottiroli se narodil v Rosariu (Argentina) dne 1. ledna 1920 a zemřel v Rosariu dne 15. března 1990. Od chvíle, kdy byl malé dítě a až do konce svého života, žil střídavě v Rosariu a Los Cocos, rekreační horská vesnice v provincii Cordoba (Argentina). Studoval s Nicolásem Alfredem Alessiem (1919–1985). V roce 1948 získal titul profesora v hudbě na falkultě č. 2 Juan María Gutiérrez Universidad Nacional del Litoral a byl oceněn Rotary Klubem jako nejlepší hudební student.[2] Byl ředitelem ženského vokálního sexteta Juan María Gutiérrez, později vokálního sexteta Loreley,[3] s nímž dirigoval představení ve městě Rosario, v Radiu LR1 El Mundo a v divadle Cervantes (Buenos Aires).[4] Složil pochodovou píseň Belgrano s textem Ernesta artura Sáncheze Queirola.[5] V roce 1960 pochodová píseň Belgrano byla schválena vyhláškou Národní rady pro vzdělávání a generální radou školství v provincii Santa Fe, jako součást hudebního repertoáru na školách v Argentině i v provincii Santa Fe.[6][7] Také, obecní vyhláškou města Rosaria, pochodová píseň Belgrano byla vyhlášena oficiální písní města, která má být zpívana na obřadech v Národním památníku vlajky na památku vytvoření argentinské vlajky a na památku generála Manuela Belgrana.[8] Pochodová píseň Belgrano je jediné hudební dílo věnované generálu Manuelovi Belgranovi, tvůrci argentinské vlajky .[9] Ta měla premiéru 11. května 1962 za provedení vojenského ústavního sboru a dechovky pěšího pluku č. 12 generála Arenala pod taktovkou kapitána Antonia Rabuffettiho.[10]

Jako klavírista, Bottiroli přednáší sólové recitály a komorní dueta s violistou Oscarem Costou,[11][12] violoncellistou Pedrem Farruggiem, sopranistkou Gabrielou Moner,[13][14] altistkou Azucenou Racca de Deseta[15] a klavírní dueta s Jacintem Teranem Fernándezem a Nicolasem Alfredem Alessiem.[16]

Dne 4. října 1951 Bottiroli dirigoval Symfonický orchestr Rosario v divadle El Circulo. Při této příležitosti zazněl koncert pro hoboj a orchestr Nicolase A. Alessia jako americká premiéra a slavnostní mše opus 154 Alexandra Gretchaninova.[17]

V roce 1962 byla Bottirolimu udělena cena hudební soutěže Crisol v Rosariu a v roce 1963 složil píseň školy Sv. Antonio Maria Gianelli v Rosariu s texty podle Minerva Marchiori de Bruna. V roce 1970 získal stipendium od Institutu hispánské kultury studovat v Evropě,[18] nejprve v Madridu, později v Barceloně, ve Španělsku, a nakonec v Římě, v Itálii, kde byly uvedeny dvě z jeho komorních skladeb v premiéře a to trio pro dechové nástroje a smyčcový kvartet.[19]

José Antonio Bottiroli byl děkanem Normální školy učitelů, č. 3 a Vysoké obchodní školy generála Belgrana v Rosariu. Kromě výuky hudby na Vysoké národní škole č.1, na Vysoké škole Sagrado Corazón v Rosariu, učil vězně hudbě ve věznici ve městě Rosario. José Antonio Bottiroli složil 113 hudebních děl: 70 klavírních děl, 23 komorních děl, 8 sborových děl a 12 symfonických děl. Jeho kompletní práce byly zpracovány a katalogizovány v roce 2011 Fabiem Banegasem Jiříčkem. Kromě jeho hudební produkce dále složil 84 básní a různé poetické spisy.

Po počátečním období, ve kterém složil práce ovlivněné argentinskou lidovou hudbou, jako je například jeho Pequeña Suite Norteña B-2 pro orchestr a Carnavalito B-4 a Vidalita B-14 pro sbor, Bottiroliho hudba lne k romantismu a pozdnímu romantismu. Pro jeho klavírní kolekce přijal jako hlavní formální struktury romantické mikroformáty, ve kterých vyjádřil svou vlastní subjektivitu v rámci třídílné kompozice. Jeho klavírní repertoár se vyznačuje svým improvizačním charakterem a rozšířením ruky, zatímco jeho orchestrální díla dodržují formu symfonické básně stanvenou Franzem Lisztem. Harmonicky se jeho hudba pouští do textur bohatého pozdního romantismu a atmosférických barev impresionistické hudby. Hudební produkce José Antonia Bottiroliho je třeba vnímat v kontextu jeho úplně shromážděné umělecké tvorby, která zahrnuje rozsáhlou řadu básní a spisů.

Seznam hudebních děl.[2]