Johann Zoph

Český Němec, rakouský vojevůdce Johann Nepomuk Anton Ferdinand Zoph (dle matriky Zof) byl synem vrchnostenského písaře bádenských markrabat, vlastnících v Čechách panství Toužim a Ostrov, Johanna Zofa a jeho ženy Anny Magdaleny. Od 18 let sloužil v rakouské armádě, zpočátku v pluku hraběte Kristiána Mořice Königsegga (č. 16). Jako dobrovolník se s ním za sedmileté války účastnil vítězství nad pruským králem Bedřichem II. dne 12. 8. 1759 v bitvě u Kunersdorfu (dnes Kunowice) při Frankfurtu nad Odrou, pak v řadách uherského pěšího pluku hraběte Wolfganga Bethlena (č. 52) ve Slezsku pod polním zbrojmistrem Laudonem 23. 6. 1760 v bitvě u Landeshutu (dnes polská Kamienna Góra, 25 km od Sněžky) pomáhal zničit pruský sbor generála H. A. de La Motte-Fouquého. Pod maršálem Daunem sloužil za prohry 3. - 4. 11. 1760 u Torgavy (Torgau) v saském Polabí. Ve sboru podmaršála barona J. A. von Brentana-Cimarolliho se bil 6. 7. 1762 ve srážce u slezského Adelsbachu (dnes polská Struga) severně od Broumova, kde byl odražen pruský generál F. K. L. von Wied zu Neuwied. Kolem roku 1763 přešel do Fabrisova pěšího pluku č. 15 rakouské armády, kde se po 16 letech služby stal plukovníkem. Na generálmajora povýšil v prosinci 1794 se zpětnou platností od 31. 10. 1791. Patrně se účastnil i války s Prusy o bavorské nástupnictví v letech 1778-1779 a nejspíš i rakouského angažmá (1788-91) v původně ruské válce s Turky (1787-92). Poté od roku 1792 do roku 1801 bojoval vůči Francii za Velké francouzské revoluce a 1. republiky. Jako rakouský plukovník velel 6. 11. 1792 v bitvě u Jemappes poblíž Monsu. V letech 1793-94 severozápadně od pevnosti Lucemburku vůči francouzským, z lotrinské pevnosti Longwy útočícím silám Moselské, pak Sambro-Máské armády, absolvoval čtyři bitvy u Arlonu, vesměs ve sboru podmaršála J. P. de Beaulieua, zajišťujícího v Ardenách spojení mezi Prusy v Porýní a hlavní spojeneckou armádou prince Sasko-Koburského ve Flandrech a Pikardii. V britsko-holandsko-německo-rakouské koloně 20letého prince W. F. G. Oranžského se Zof v Koburkově armádě bil 26. 6. 1794 vůči divizím generálů J. B. Klébera a A. Ch. Montaigua v západní části bojiště u Fleurusu; zde Francie ukončila intervenci 1. koalice a Rakousko navždy ztratilo dnešní Belgii. Jako generálmajor, velící uherským granátníkům, se Zof účastnil Wurmserova dobytí města a pevnosti Mannheimu 21. 11. 1795 na generálovi Montaiguovi. Poblíž pevnosti Landavy (Landau) u porýnského Rohrbachu 20. 6. 1796 jen s brigádou podlehl přesile dvou divizí generála L. A. Desaixe z Rýnsko-Moselské armády J. V. Moreaua. Proti ní Zof s Hornorýnskou armádou M. de Bailleta-Latoura podstoupil jihoněmecké tažení roku 1796, kdy se účastnil Moreauovy porážky 24. 10. u Schliengenu a dobytí Kehlu naproti Štrasburku na generálovi Desaixovi 10. 1. 1797. Za to obdržel 20. 1. 1797 rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie a k němu dle jeho stanov rytířský stav, spojený se zvláštní rentou (k vojenskému služnému), po své žádosti pak roku 1800 baronát, stav svobodných pánů von Zoph, a to s erbem šesticípé hvězdy, jak vidíme na jeho náhrobku. Ve 2. koaliční válce s Francií (1798-1801) působil jako c. k. podmaršál v čele rakouské 1. pěší divize v severní Itálii, kde 5. 4. 1799 u Verony s pomocí divize podmaršála prince F. F. z Hohenzollernu-Hechingenu čelil divizi generála M. Ph. Séruriera. Za ofenzívy rusko-rakouských vojsk A. V. Suvorova a M. B. Melase byl v dubnu 1799 krátce velitelem Brescie a za tažení spojenců na Milán, metropoli Cisalpinské republiky, s podmaršálem Ottem 27. 4. 1799 vybojoval předmostí na řece Addě vítězstvím u Cassana, kde u obcí Pozzo a Vaprio porazili divizi generála P. Greniera, osobně vedenou Moreauem. S Ottem též odrazil výpad Francouzů z citadely jinak spojenci obsazeného Milána, poté se spojeneckým předvojem generálporučíka Bagrationa přešel Pád na jih a krátce blokoval pevnost Tortonu, odvolán od ní asi kvůli koncentraci sil k odražení vojska J. V. Moreaua v 1. bitvě u Marenga 16. - 17. 5. 1799. Pak posílil obléhací sbor polního zbrojmistra P. Kraye u Mantovy, jež se vzdala 30. 7. 1799. Po jiném veliteli byl načas jejím guvernérem, poté se stal velitelem divize v Praze. Roku 1800 měl velet Moreauem poražené rakouské Dunajské armádě, leč velení nedostal, jmenován inspektorem pěchoty. Po míru v Lunéville 9. 2. 1801, jímž Rakousko z 2. koalice vystoupilo, byl po 45 letech služby jedné panovnici a čtyřem císařům dán do penze. Dožil v domě č.p. 74 na náměstí v Kadani, který jeho manželka Josephine 8. 5. 1805 koupila s poli a lukami za 20 000 zlatých. V Kadani zažil r. 1811 jak státní bankrot Rakouska (devalvaci měny na pětinu), tak i velký požár města, jenž postihl 291 objektů. Pravděpodobně tehdy patřil též k pohořelcům. Na městském hřbitově v Kadani má signovaný figurální náhrobek od pražského klasicistního sochaře J. V. Prachnera i empírovou hrobku, kde spočívá též jeho syn Peter Josue (+ 1. 1. 1820 ve 25. roce života), nadporučík 6. kyrysnického pluku generála hraběte L. G. T. von Wallmodena-Gimborna, příštího maršála. Známa je též Zofova pozdní dcera, baronesa Pauline von Zoph (+ 20. 8. 1840 ve 36. roce života).