Johann Kliebert

Profesí byl právník a c. k. notář.[1]

Během revolučního roku 1848 se zapojil do veřejného dění. Když se z Vídně do Prahy v počáteční fázi revoluce vrátila první pražská deputace, patřil na veřejném shromáždění mezi nejhlasitější hlasy nespokojené s jejími výsledky. Byl potom členem druhé deputace vypravené krátce nato, na jaře 1848 z Prahy k císaři do Vídně. V delegaci zastupoval doktor Kliebert, majitel domu, české Němce.[2][3]

Od 2. dubna 1848[3] byl členem Národního výboru a na jeho schůzi 4. května 1848 informoval o jednání s delegací z celoněmeckého Frankfurtského parlamentu, přičemž uvedl, že představy emisarů z Frankfurtu jsou pro Čechy nepřijatelné, protože jdou nad rámec volné demokratické aliance a prosazují centralizovaný německý stát, který by vznikl roztržením Rakouského císařství.[4] Odmítl pak připojení Čech k německému sjednocovacímu procesu („...je naše nejpřednější a nejsvětější povinnost, abychom doma na našem sněmu své vlastní domácí a zvláštní záležitosti zemské spořádali, a potom na sněmu říšském ve Vídni pořádati pomáhali zevnitřní a obecné záležitosti říše Rakouské. My že nemůžeme než dvojího zákonodárství nad sebou uznávati, totiž sněmu zemského v Praze a stavů říšských ve Vídni ; nač potřeba potom ještě nad námi zákony dávajícího parlamentu ve Frankfurtě?“). Prosazoval spolupráci s českým národním hnutím a národnostní smír.[3]

V doplňovacích volbách počátkem února roku 1849[5] byl zvolen na ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Bělá pod Bezdězem (původně zde poslancem byl Václav Frost). Profesně se uvádí jako právník.[6] Jeho zvolení v tomto národnostně smíšeném (převážně německém) obvodu doporučil voličům František Ladislav Rieger a dodal o něm: „Rodem Němec ze Žatecka vyznamenal se již ode dávna v Praze, zvláště činností svou v Národním Výboru, spravedlností k Cechům a láskou k národu našemu. Jsa přítel soustavy foederativní pro mocnářství rakouské a zastávatel nerozdílnosti království českého, při tom řečník jasný a obratný, posloužil by zajisté dobře věci národu našeho i vlasti naší.“[3] Volba byla oznámena na poslední 88. schůzi sněmu 13. března 1849.[7] Do činnosti parlamentu již se fakticky nezapojil, protože následně byl vládou sněm rozpuštěn. Spolu s dalšími českými poslanci zrušeného sněmu (Národní strana) pak podepsal veřejné osvědčení.[3]

Josef Václav Frič o něm ve svých pamětech napsal: „Měli jsme v tomto šlechetném a naskrze k nám spravedlivém muži, beze lsti a falše, znamenitého spojence, jenž troufal si pak co zemský komisař k řízení voleb odebrati se osobně do Žatce v pevné víře, že nám tamější občany získá a nakloní.…Naopak zachovali jsme si na statečného toho krajana, třeba rozeného Němce, avšak upřímného vlastimila, nejvděčnější upomínku.“[5]

Zemřel v květnu 1858 na mrtvici, ve věku 49 let.[1]