Jindřich IV. Parléř

Jindřich IV. Parléř byl jako člen pražské parléřovské stavební huti zapsán v účetní knize dne 3. dubna 1373.[2] Jeho datum narození a úmrtí nejsou známy. Jeho manželkou byla Drutgina, sestra kameníka a sochaře Michaela ml. z Kolína ("Colnera"), zmiňovaná r. 1387. Na Moravě pracoval jako markraběcí stavitel v období 1381–1387 ve službách markraběte Jošta a dostával týdenní plat půl hřivny grošů. Jeho dům v Brně stál u brány augustiniánského kláštera sv. Tomáše.[3] Další záznam ho uvádí jako jednoho z architektů a sochařů katedrály v Ulmu (po Jindřichu Parléřovi starším z Ulmu a jeho synu Michaelu Parléřovi) před rokem 1391.[4]

V Praze je Jindřich Parléř autorem náhrobku knížete Spytihněva II., Břetislava I. a některých byst v triforiu katedrály sv. Víta, např. Václava z Radče a Alžběty Pomořanské.[5] Jeho nejvýznamnějším dílem v katedrále je polychromovaná socha svatého Václava s kopím a štítem (1373) ve svatováclavské kapli. Jde o vůbec první samostatně stojící sochu tohoto světce, která zároveň představuje formální předstupeň k pozdějším madonám krásného slohu .[6] Jaromír Homolka uvádí, že Jindřichův sv. Václav představuje sblížení plastiky s novým pojetím knižních iluminací.[7]

V brněnském kostele sv. Tomáše je Jindřichu Parléřovi připisováno tamější opukové sousoší horizontální Piety.[8] Tento typ se pak rozšířil po široké oblasti v Porýní, okolí Baltu a zasáhl až do střední Itálie. Oproti klasickým parléřovským pietám, Jindřichova stylizace postavy Krista v některých rysech předjímá podobná sousoší krásného slohu.[9]. Piety stejného typu se nacházejí v dominikánském kostele v Landshutu, kostele sv. Barbory ve Wroclawi (dnes zničená), Lutíně, Klosterneuburgu a Cipíně.[10]

Arcidiecézní muzeum Olomouc uvádí, že Jindřich Parléř by mohl být autorem jedné z nejkrásnějších madon krásného slohu - Šternberské madony, která pochází z 90. let 14. století.[11] Na zádech sochy je rytá signatura čtená jako „Hen(us)“ nebo „Hen(ricus)“, která vede k úvahám o jejím tvůrci, kterým snad mohl být Jindřich Parléř nebo jeho syn Jan.[12][13]

Z doby kolem roku 1390 pochází také gotická konzola s rostlinným motivem a poprsím mladé ženy v Museum Schnütgen, původně z chrámu v Kolíně nad Rýnem navrženého Petrem Parléřem, která má značku rodiny Parléřů, ale neexistují doklady, které by určily konkrétního sochaře.