Jindřich Kastilský

Jindřich jako velitel Konradinových vojsk

Jindřich byl mladším synem kastilského krále Ferdinanda III. a Alžběty, dcery Filipa Švábského. Po otcově smrti roku 1252 se společně s mladším bratrem Fadriquem vzbouřil proti nejstaršímu Alfonsovi, protože se s nimi Alfons odmítl podělit o moc.[2] Revolta byla roku 1255 poražena u Lebrije[3] a Jindřich na návrh nevlastní matky Johany zřejmě odešel na anglický dvůr,[pozn. 1] kam přibyl v srpnu 1256.[4] O tři roky později se musel s pohodlným azylem na žádost krále Jindřicha III. rozloučit a odešel do Aragonie. Tam se ucházel o princeznu Konstancii, král Jakub souhlasil se sňatkem až poté, co si Jindřich podmanil maurské území Niebla. Na základě intervence Alfonse X. ke svatbě nedošlo, Konstancie byla nakonec provdána za dalšího z kastilských bratrů – Manuela.[5]

Rozezlený Jindřich s malou armádou napadl a drancoval bratrovu zemi. Poté odešel do afrického Cádizu, kde se společně s dalším bratrem Fadriquem stal žoldákem. V roce 1266 se přidal ke svému příteli Karlovi z Anjou,[1] pomáhal mu dobýt Itálii a půjčil mu značnou sumu peněz. Karel jej učinil v červenci 1267 římským senátorem,[2] ale neměl na vrácení dluhů a ani se neměl k tomu, aby vyslyšel Jindřichovy ambice a propůjčil mu významný titul krále Sardínie či vévody z Epiru. Výsledkem marného čekání byl Jindřichův obrat k štaufské dynastii. Roku 1268 se připojil ke svému bratranci Konradinovi a pomáhal mu při snaze získat zpět sicilské království. Byl jedním z velitelů v pro Štaufy tragické bitvě u Tagliocozza. Z bitvy se mu podařilo uniknout do kláštera Monte Cassino, kde byl poznán a zajat.

Příštích třiadvacet let[6] strávil jako zajatec Anjouovců na hradě v Canose a v Castel del Monte. Na rozdíl od synů krále Manfréda, kteří tam byli také vězněni, měl Jindřich k dispozici dva sluhy a poměrně uctivé zacházení.[7] Král Alfons X. se zdržel vejít do válečného sporu s Karlem z Anjou, uvězněného bratra sice neměl zrovna v lásce, ale nechtěl riskovat jeho život.[8] Snažil se vyjednat jeho propuštění. V jeho snaze pokračovala roce 1272 i Jindřichova sestra, anglická královna Eleonora s manželem, kteří se na Sicílii vylodili při návratu z kruciáty. Snaha opět nebyla korunována úspěchem.

Jindřich byl propuštěn až roku 1291[pozn. 2] a roku 1298 byl stanoven regentem svého nezletilého prasynovce Ferdinanda IV. Jako starý muž roku 1300 uzavřel manželství se čtrnáctiletou Janou.[1] Zemřel roku 1303 bez legitimního potomstva a byl pohřben v kostele sv. Františka ve Valladolidu.