Jiří Tywoniak

Tywoniakův otec František pracoval v Lounech jako inspektor státních drah. Zemřel v roce 1919, o rodinu – dvě starší sestry a Jiřího – se starala matka. Rodina se několikrát stěhovala; v roce 1930 se Tywoniakovi usadili v Benešově, kde Jiří studoval na tamním gymnáziu. Po maturitě v roce 1938 se zapsal na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Po uzavření vysokých škol byl v roce 1943 totálně nasazen. Nejprve pracoval v továrně na střelivo ve Vlašimi, později v Benešově na pracovním úřadu. Po válce přestoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Studium historie zakončil v roce 1947, o čtyři roky později obhájil doktorskou disertaci s názvem Počátky průmyslové velkovýroby na Podblanicku.[1] V roce 1949 se Jiří Tywoniak oženil. Vzal si Janu Bouškovou, stejně jako on učitelku. V průběhu let 1951–1957 se jim narodily děti Olga, Jiří a Jan.[2]

Tywoniakovým prvním zaměstnáním od roku 1947 bylo místo profesora dějepisu a zeměpisu na Státním reálném gymnáziu v Sedlčanech.[3] Ještě během svého působení na škole obnovil Tywoniak Okresní muzeum v Sedlčanech a do roku 1956 působil jako jeho správce. Zároveň se stal okresním konzervátorem státní památkové péče. V této funkci zachránil množství vzácných knihovních a archivních souborů, kterým hrozila zkáza. Na konci dubna 1956 Tywoniak své pedagogické působení ukončil. Jednak mu nevyhovovalo každodenní dojíždění z bydliště v Benešově, jednak viděl své životní poslání ve vědecké a vlastivědné práci, což mu výuka neumožňovala. Zásadním, i když patrně nepublikovaným, důvodem byl ovšem nepolevující tlak na vstup do „strany“ (KSČ). Na začátku května 1956 nastoupil Tywoniak do nově zřízené pobočky Státního oblastního archivu v Praze.[4] Do roku 1960 také působil jako správce Městského muzea v Benešově.

Tywoniak při přednášce v 80. letech

Jedním z jeho prvních počinů ve funkci archiváře bylo založení Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Jeho první svazek vyšel roku 1957. Měl roční periodicitu a Tywoniak byl zprvu jeho šéfredaktor. Stejný rok vzniku má i Středočeský sborník historický, který rovněž redigoval benešovský archivář. Tywoniak nikdy nebyl v komunistické straně. Ačkoliv se politicky neangažoval, byl v době počínající normalizace v roce 1971 z redakční rady Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka – mj. spolu s Rudolfem Turkem – odvolán. Stalo se tak na popud tehdejší ředitelky benešovského muzea Emy Charvátové a funkcionářů okresního výboru KSČ.[5] Tywoniak po mnoha peripetiích nakonec v benešovské pobočce Státního oblastního archivu zůstal. Paradoxně mu k tomu pomohlo vážné zranění nohy při automobilové nehodě, ke které došlo v únoru 1973. Jako částečný invalidní důchodce mohl v archivu dále pracovat, byl však přeřazený na nižší služební stupeň. De facto však stále pobočku řídil. Do důchodu odešel v září 1981.[6] I po té pokračoval v historiografické práci. Výrazem respektu, který Tywoniak ve společnosti požíval, bylo jeho zvolení do benešovského městského zastupitelstva v roce 1990.[7]

Zemřel v poslední červencový den roku 1995 v benešovské nemocnici. Pohřben na zdejším Starém městském hřbitově.[8] Jeho písemná pozůstalost je uložena ve Státním okresním archivu v Benešově.[9]

Bytostným zájmem Tywoniakovým byla mikrohistorie, v jejím rámci pak hospodářské dějiny a sociální dějiny. Detailní znalost písemných i hmotných pramenů k dějinám Podblanicka mu umožňovala zpracovávat fundované analytické monografie a studie z různých částí regionu. Výsledky svého celoživotního studia shrnul v obsáhlé publikaci Benešov a Konopiště v minulosti, vydané v roce 1992. Pro velký zájem došlo k jejímu druhému vydání hned v následujícím roce. V oblasti archivnictví se zaměřil na zpřístupňování velkostatkových archivních souborů a rodinných archivů, např. Vrtbů a Šternberků.

Tywoniak si byl vědom toho, že osobnost jeho formátu by kromě vědecké práce měla rovněž působit v oblasti vlastivědy. Pronesl množství přednášek pro různé okruhy posluchačů. Publikoval také v regionálním tisku a v různých příležitostných sborníčcích. V roce 1999 obdržel za celoživotní dílo ocenění Blanický rytíř in memoriam.