Jevgenija Kanajevová

Pochází z Omsku, kde se narodila i její slavná předchůdkyně Irina Čaščinová. Trenérka Čaščinové Věra Štěľbaumsová vychovala i Kanajevovou.[1] Její matka Světlana se rovněž na národní úrovni věnovala moderní gymnastice, otec Oleg byl zápasník v disciplíně řecko-římský zápas, stejně jako její bratr Jegor.

V seniorské ruské reprezentaci debutovala v roce 2007, kdy se stala mistryní světa v soutěži družstev a na mistrovství Evropy získala zlato se stuhou.

Pozici ruské jedničky si ale v konkurenci Sesinové a Kapranovové a při uvažovaném pokračování kariéry Kabajevové budovala zvolna.[2] Když se však naděje na návrat Kabajevové rozplynuly, rychle se prosadila na předolympijském mistrovství Evropy v roce 2008 v Turíně, kde vyhrála zlato ve víceboji před tehdejší mistryní světa Ukrajinkou Bessonovovou.[3] Na olympijských hrách v Pekingu byla suverénní a zvítězila s jasným náskokem více než tří bodů. Na konci roku ještě získala tři prvenství ve finálovém podniku světového poháru.

Na mistrovství Evropy v Baku v roce 2009 vyhrála všechna čtyři finále s náčiními, stejně suverénní byla i v září toho roku v japonském Mie, kde získala všech šest možných zlatých medailí na mistrovství světa.[4] Pětkrát vyhrála i na univerziádě v Bělehradě.[5]

Podruhé se stala absolutní mistryní Evropy v roce 2010 v Brémách, kde porazila o více než dva body krajanku Kondakovovou. Překvapením bylo, když na mistrovství světa v Moskvě chybovala v kvalifikaci se stuhou a nepostoupila vůbec do jejího finále a ve finálovém cvičení se švihadlem byla druhá za Kondakovovou. Dvě další finále ale vyhrála a suverénní byla opět v závěrečném čtyřboji.[6] Stala se první gymnastkou po patnácti letech, která získala absolutní titul mistryně světa na dvou po sobě následujících šampionátech.

V roce 2009 získala Kanajevová opět všech pět zlatých medailí na mistrovství Evropy v Minsku, pětkrát byla první také na Světové letní univerziádě v Bělehradě a čtyři zlaté medaile získala na Světových hrách v Kao-siungu. V září pak proběhlo mistrovství světa v moderní gymnastice v japonském Mie. Kanajevová tam získala šest zlatých medailí (čtyřboj, družstva a všechna čtyři finále s náčiními) a překonala tím o jeden titul rekord Oksany Kostinové z roku 1992.[7] V roce 2010 se stala absolutní mistryní Evropy, obhájila absolutní titul na mistrovství světa v Moskvě a ve čtyřboji nebyla v průběhu roku ani jednou poražena.

V předolympijském roce 2011 získala opět všech šest zlatých medailí na mistrovství světa v Montpellieru, na mistrovství Evropy ale prohrála ve finále se stuhou s Běloruskou Čarkašynovou. Na závodech seriálu grand prix v Brně dosáhla jako první gymnastka absolutní známky 30 bodů podle nových pravidel.[8][9]

Na začátku roku 2012, i kvůli finišující přípravě nových sestav, prohrála s Kondakovovou první čtyřboj nové sezóny na grand prix v Moskvě, záhy ale znovu začala vládnout. Potřetí v kariéře se stala absolutní mistryní Evropy (na mistrovství Evropy v ruském Nižním Novgorodu).

Na olympijských hrách v Londýně překvapila, když pokazila kvalifikační sestavu s obručí a po prvním dnu kvalifikace byla až druhá za Dmitrijevovou.[10] Druhý den už ale zvládla spolehlivě a kvalifikaci vyhrála s náskokem 1,5 bodu.[11] Ve finále pak byla ještě suverénnější a o 2,4 bodu získala jako první žena v historii olympijské moderní gymnastiky druhou zlatou medaili.[12]

Kanajevová oficiálně nevyhlásila konec kariéry, ale připustila, že už závodit nebude. Na tiskové konferenci Všeruské federace moderní gymnastiky v prosinci 2012 řekla: „Nejpravděpodobněji jsem kariéru skončila. Měla jsem na výběr pracovat jako otrok při tréninku, nebo to vyměnit za něco jiného.“[13] Po skončení grand prix v Moskvě v březnu 2013 nicméně prohlásila: „Mám problémy se zdravím, proto se teď léčím. Ale udělám vše, co na mně závisí, abych se vrátila. Chci se vrátit. Podívejte se na Jevgenije Pljuščenka. S umělou ploténkou v páteři chce na čtvrtou olympiádu. Já chci také.“[14]

Poté však založila rodinu.