Jevgenij Alexandrovič Jevtušenko

Jevtušenko (vpravo) s americkým prezidentem Richardem Nixonem v roce 1972.

Jevgenij Jevtušenko se narodil 18. července 1932 ve Stancii Zima v irkutské oblasti. Byl významným básníkem, prozaikem, filmařem a publicistou. Do roku 1944 žil s rodiči (otcem geologem, matkou zpěvačkou) na Sibiři. V roce 1948 se zúčastnil s otcem geologické expedice v Kazachstánu. Po dobu studií na Literárním institutu mu vyšla básnická sbírka Rozvědčíci budoucnosti (Razvedčiki graduščego, 1952) a autobiografická poéma Stanice zima (Stancija zima, 1953). Popularitu si získal jako básník věnující se aktuálním tématům a spolu s Robertem Ivanovičem Roždestvenským a Andrejem Andrejevičem Vozněsenským tvořili proud „nové poezie“.

Jevtušenko se aktivně zúčastňoval veřejného a politického života. Začátkem 60. let 20. století, tedy v době Chruščevova „tání,“ se Jevtušenko stal jedním ze symbolů této doby -- hlasem duchovního osvobození a probuzení Rusů ze stalinistické noční můry. Protestoval proti vstupu vojsk varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 i proti nucené emigraci Alexandra Solženicyna. Vystupoval proti cenzuře komunismu, tři roky působil jako poslanec parlamentu. Byl čestným členem Americké akademie umění a Evropské akademie věd a umění.

Žil střídavě v Moskvě a v oklahomské Tulse (učil tam kurs ENGL 2353 [1] na University of Tulsa), kde zemřel ve věku 84 let.[2]

Jeho počáteční tvorba byla ovlivněna jeho komunistickým přesvědčením, později se postavil na nekomunistickou a protikomunistickou stranu. Některé jeho básně se staly velmi známými (lze o nich říci, že byly velmi protistalinské) – jedná se např. o básně: Monolog beatniků, (zde dokonce použil větu „Ze spasitele je náhle vrah“).

V roce 1961 napsal jednu z jeho nejznámějších básní: „Babí Jar,“ publikovanou v literární Gazetě. Touto básní otevřeně odsoudil poválečné zkreslování historických faktů ohledně vyvraždění židovského obyvatelstva Kyjeva nacisty v září 1941. Zahraniční ohlas této básně podnítil zájem židovské komunity o vybudování pomníku na místě hromadného hrobu více než 33 tisíc obětí; všechny tyto pokusy byly však zamítnuty tehdejšími sovětskými úřady a až v roce 1976 byl postaven oficiální pomník všem obětem (pravděpodobně přes 100 tisíc lidí), židovského, ukrajinského, ruského a rómského původu, zavražděných nacisty a jejich kolaboranty v této rokli v době Velké vlastenecké války. Symphonie, inspirovaná touto básní od Dmitrije Šostakoviče, byla dokončena v červenci 1962 a měla premiéru v Moskvě 18. prosince 1962 (Moskevská filharmonie spolu s členy státního a Gnessinského pěveckého sboru).

Sbírky:

• Silnice entuziastů, 1955
• Slib, 1956
• Neumírej před smrtí, ISBN 80-902291-0-7
• Dlouhé volání
• Zelené víno
• Něha
• Propast
• Tanky jedou Prahou
• Bulatova píseň

Režie:

• Mateřská škola

Josif Brodskij, disident básník v exilu, a snad Jevtušenkův nejtvrdší kritik, o něm pravil: „On hází kameny jen ve směrech, které jsou úředně schválené a povolené.“ Brodsky rezignoval z Americké akademie umění a literatury, když Jevtušenko byl jmenován jejím čestným členem [3]