Jednorožec, gorgona a mantikora

Mantikora na iluminaci z Rochesterského bestiáře (2. čtvrtina 13. století).

Jednorožce, gorgonu a mantikoru objednala v roce 1956 nadace Elizabeth Sprague Coolidge Foundation pro 12. festival komorní hudby ve Washingtonu.[1][2] Při sestavování libreta Menotti využil starší skici, kterou si načrtl po čtení T. H. (=Terence Hanbury) Whitovy knihy Bestiář (The Book of Beasts) z roku 1954, překladu středověkého latinského bestiáře. Obsahem je komický, ale vposledku melancholický útok na „netečné vrahy básníkových snů“: otrockou společenskou konformnost a snadnost, s jakou je odvrhováno to, co je „nemódní“. Jak shledala řada komentátorů a potvrdíl sám Menotti, autor se v příběhu silně identifikuje s básníkem.[3][4][5] Tři bytosti z názvu jsou alegorickými reprezentacemi etap básníkova života, přičemž jednorožec symbolizuje krásu a přísliby mládí, gorgona úspěch a povýšenost středního věku a mantikora představuje ostýchavou osamělost stáří.[2]

Přestože libreto je napsáno v angličtině, sleduje Menottiho dílo vzor italské madrigalové komedie neboli commedia harmonica ze 16. století, která byla jedním z předchůdců operního žánru a jejímž typickým představitelem je L'Amfiparnaso Orazia Vecchiho.[1][6] Na rozdíl od běžných oper je veškerý zpěv sborový, zcela bez sólových úloh. (Rozsáhlé sborové pasáže však charakterizují i obě bezprostředně předcházející Menottiho díla, opery Amahl a noční návštěvníci a Svatá z Bleecker Street.[1]) I když tanec byl od počátku zamýšlen jako integrální součást díla, Menotti se zdráhal označovat je jako balet a nakonec se rozhodl pro žánrové označení „madrigalová bajka“.[6] Hudbu složil prakticky na poslední chvíli a posílal madrigaly choreografovi Johnu Butlerovi postupně, jak je dokončoval. Dvanáctý a poslední madrigal byl dokončen teprve týden a první úplná zkouška se konala pouhé čtyři dny před premiérou.[2][5]

Světová premiéra se konala v Coolidgeově auditoriu (budova Thomase Jeffersona) Knihovny Kongresu. Dirigoval ji Paul Callaway (který na poslední chvíli zastoupil Thomase Schipperse, jenž byl příliš zaneprázdněn, než aby mohl dílo dokončované na poslední chvíli řádně nastudovat), choreografii provedl John Butler a představení se konala 19., 20. a 21. října 1956 s příznivým ohlasem u kritiky i obecenstva.[7][8] Newyorskou premiéru uvedl New York City Ballet dne 15. ledna 1957 v inscenaci dirigované Thomasem Schippersen a v choreografii Johna Butlera. Úlohu Básníka v této inscenaci tančil Nicholas Magallanes a tři bájné bytosti tančili Arthur Mitchell (Jednorožec), Eugene Tanner (Gorgona) a Richard Thomas (Mantikora). Od té doby byli Jednorožec, gorgona a mantikora mnohokrát uvedeni jak v plné baletní podobě, tak (častěji) pouze jako sborové dílo. Bostonskou premiéru nastudoval v roce 1972 sbor Boston Cecilia, který ji uvedl opět v roce 1996 v inscenaci ve Sanders Theatre; tato inscenace byla základem pro studiovou nahrávku pořízenou tímto sborem následujícího roku.[4]

Z inscenací v 21. století lze jmenovat tu v Reno v podání Nevada Opera a Sierra Nevada Ballet v roce 2007;[9] v italském Spoletu na Festivalu dvou světů rovněž v roce 2007; a ve Washingtonu, D.C. v podání sboru Cantate Chamber Singers a baletního souboru Bowen McCauley Dance v roce 2009.[10] Při příležitosti stého výročí Menottiho narození roku 2011 se konala představení v Seattlu v podání vokálního souboru The Esoterics,[11] v Tucsonu v podání The Arizona Choir[12] v Lublani v nastudování Slovinského národního divadla opery a baletu (na Lublaňském hradě, první představení už v roce 2010).[13]

Jednorožec vyobrazený v rukopise of De proprietatibus rerum by Bartholomea Anglica (2. čtvrtina 13. století).

Jednorožec, gorgona a mantikora sestává z prologu a dvanácti madrigalů, které vyprávějí ucelený příběh. Jsou zpívané (většinou a cappella) 24-hlasým smíšeným sborem (SATB) a proložené šesti instrumentálními mezihrami.[1] Žánrově je lze obtížně zařadit; muzikolog David Patmore hovoří o kombinaci masky, baletu a komorní hudby.[2] Provozované dílo trvá přibližně 45 minut a je instrumentováno pro komorní soubor sestávající z pěti dechových nástrojů (flétna, klarinet, hoboj, fagot a trubka), dvou nižších smyčcových nástrojů (violoncello a kontrabas), harfy a bicí soupravy.[14]

Menotti sám popsal obsah a poselství díla takto: „Ve skutečnosti je Jednorožec, gorgona a mantikora symbolické dílo o životě umělce. Jednorožec je jeho mládí, gorgona střední věk a mantikora stáří. Básník má tyto tři nestvůry a vždycky, když už má všeho dost, přejde z jedné periody do druhé. Nejprve zabije jednorožce, nebo alespoň tvrdí lidem, že ho zabil. Pak zabije gorgonu, pak mantikoru. Všichni ho následují; kdokoli ho kopíroval a pořídil si jednorožce a gorgony a mantikory, zabije svoje mantikory a gorgony a jednorožce. Ale když básník nakonec umírá, jdou do jeho domu a zjistí, že on má stále všechny tři bytosti. Pro umělce je každé dílo, které vytvoří, částí jeho vlastního vývoje, a když se mě lidé ptají: „Které je vaše nejoblíbenější dílo?“, nevím. Všechna představují nějakou radost, nějaké utrpení.“[15]

Kritik Time Magazine, který byl přítomen světové premiéře, popsal hudbu Jednorožce jako „zvláštní a podmanivá kombinace starých kontrapunktových harmonií a kousavých, moderních, dramatických hodnot“. Týž kritik zvláště ocenil melancholickou krásu dvanáctého a posledního madrigalu, kdy sbor zpívá „téměř liturgicky, jakoby každý hlas byl jednou píšťalou varhan“.[5] Podle kritika Boston Globe R. Dyera „Menottiho zhudebnění slov je vždy profesionálně přesné a to, jak zvládl celou škálu renesančních sborových technik, svědčí o jeho teoretické průpravě a jeho kázni“.[4]

Menotti o dvanáctém madrigalu řekl: „Je to to nejvíce niterně a osobně procítěné, co jsem kdy napsal. Je to něco, co bych si přál pro svůj pohřeb.“[5] Tři věky života spojené s bájnými stvořeními skladatel identifikoval navíc se třemi zeměmi, v nichž strávil většinu svého života: „Itálie je můj jednorožec, Amerika má gorgona a Skotsko má mantikora.“[15] Tento madrigal byl rovněž zpíván roku 1981 na pohřbu skladatele Samuela Barbera, který byl po mnoho let Menottiho milencem.[16]

Jednorožec, gorgona a mantikora byli označeni jako jedno z Menottiho nejpromyšlenějších a nejpoutavějších děl[4], i respektovaná encyklopedie The New Grove Dictionary of Opera je charakterizuje jako jedno z Menottiho nejkouzelnějších děl.[1]

• Úvod (There once lived a Man in a Castle). Kdysi žil na hradě nad městem podivný muž stranící se společnosti: nechodil na hraběnčiny večírky, k lékaři ani do kostela.
• První mezihra (Tanec Muže z hradu).
• První madrigal (Every Sunday afternoon). Každou neděli odpoledne se lepší společnost prochází po promenádě a vyměňuje si novinky a klepy.
• Druhá mezihra (Promenáda).

• 1957 (LP EMI/Angel; CD 2011 Naxos (Historical) 8.111360-61) Nahrávku na základě první inscenace diriguje Thomas Schippers.
• 1997 (CD Newport Classics). Sbor Boston Cecilia diriguje Donald Teeters.
• 1999 (CD Albany Records 2001) Sbor Carolina Chamber Chorale diriguje Timothy Koch

V tomto článku byl použit překlad textu z článku The Unicorn, the Gorgon, and the Manticore na anglické Wikipedii.

• Program s úplným libretem z nastudování komorního sboru New Mexico Institute of Mining and Technology z května 2003