Jean Meslier

Jean Meslier [žan melje] (15. červen 1664, Mazerny – 17. červen 1729, Étrépigny) byl francouzský katolický kněz a ateistický filozof.

Jean Meslier
Narození15. června 1664
Mazerny
Úmrtí17. června 1729 (ve věku 65 let)
Étrépigny
Povolánífilozof, duchovní, kněz a spisovatel
Nábož. vyznáníkatolická církev
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Jean Meslier se narodil v roce 1664 ve vesnici Mazerny, která leží asi 20 km jižně od města Charleville-Mézières. Jeho otec byl domácím tkalcem. Po absolvování bohosloveckého semináře v Remeši se stal roku 1688 farářem v Châlons-sur-Marne (později přejmenováno na Châlons-en-Champagne). V roce 1689 byl ustanoven farářem v obci Étrépigny, která se rozkládá asi 11 km jižně od města Charleville-Mézières. Vesnice Étrépigny měla v té době přibližně 150 obyvatel, převážně rolníků, a Meslierovi byla svěřena péče i o farníky sousední obce Balaives-et-Butz.

Do roku 1711 žil poklidně a bez konfliktů se světskou i církevní vrchností a plnil svědomitě své povinnosti. V dalších letech si však znepřátelil arcibiskupa v Remeši, který o Meslierovi napsal: „Je nevzdělaný, domýšlivý, velmi umíněný a neústupný..., plete se do věcí, kterým nerozumí..."[1] V roce 1716 začínají jeho konflikty se šlechticem Antoinem de Touilly, který byl pánem vesnice Étrépigny. Proti panu de Touilly vystoupil Meslier s obviněním, že krutě zachází se sedláky, a z kazatelny káral jeho chování. Pan de Touilly si stěžoval arcibiskupovi a obvinil Mesliera, že zanedbává své povinnosti. Při slyšení u arcibiskupa Meslier přečetl předem napsanou ironickou řeč proti šlechtě. Byl potrestán jednoměsíční izolací v remešském semináři.[2]

V posledních letech svého života plnil Meslier své kněžské povinnosti zřejmě již jen s krajní nechutí. Ve své Závěti o tom píše: „Byl jsem nicméně nucen poučovat vás o vašem náboženství a alespoň někdy vám o něm promluvit, abych na oko splnil svou povinnost, kterou jsem na sebe vzal jako farář vaší farnosti. A přitom mě velmi trápila nepříjemná nutnost jednat a mluvit úplně proti svým názorům a sám vás udržovat v hloupých omylech a nesmyslných pověrách, které jsem nenáviděl, odsuzoval a z duše si ošklivil."[3]

Meslier žil na venkově a neměl téměř žádné styky s intelektuálním světem. I když měl ve své knihovně po ruce jen omezené množství knih, nebyl nevzdělaným člověkem. Ve svém díle cituje nejen bibli a církevní otce, zvláště Augustina, ale také řadu antických autorů: Ovidia, Vergilia, Lúkiana, Livia, Tacita, Senecu, Plútarcha, Lucretia. Bohoslovecký seminář seznámil Mesliera s francouzskou teologii i s francouzskou filozofií 16. a 17. století a je též pravděpodobné, že byl obeznámen s Baylovým slovníkem. Velkou autoritou pro něj byl Michel de Montaigne, kterého ve svém díle mnohokrát cituje.[4]

Jean Meslier zemřel ve své farnosti v roce 1729; všechen svůj majetek odkázal farníkům.[5]

„ Žádné války nejsou tak krvavé a kruté jako ty, které se vedou kvůli náboženství a pod jeho záminkou... “
— Jean Meslier[6]

Dílo

Le Testament (Závěť)

V Meslierově pozůstalosti se našel objemný rukopis, který byl označen jako Závěť (Le Testament). Tento rozsáhlý spis o třech dílech má celkem 99 kapitol. Není datován, ale lze usuzovat, že jde o práci posledních let jeho života a že ji dokončil krátce před svou smrtí.

Na první stránku Závěti Meslier napsal: „Zápisky myšlenek a soudů kněze Jeana Mesliera ... o některých zlořádech a bludech v mravech a chování lidí, které jasně a přesvědčivě dokazují nepravdivost a lživost všech božstev a náboženství světa. Jeho myšlenky a soudy jsou po jeho smrti určeny jeho farním osadníkům, aby jim a jejich bližním posloužily jako svědectví pravdy."[7] Předmluva začíná slovy: „Drazí přátelé, nemohl jsem říci otevřeně, dokud jsem žil, jak jsem smýšlel o počínání lidí a o vládě nad nimi, o jejich náboženstvích a mravech; mělo by to příliš nebezpečné a nepříjemné následky; proto jsem se rozhodl, povědět vám to, až zemřu."[8]

V Závěti autor dokazuje, že náboženství je nástrojem útisku, že odporuje rozumu, že ospravedlňuje bezpráví. Všechna náboženství jsou jen výmysly, klam, který slouží mocným a má snadněji udržet lid na uzdě. Vznáší námitky proti věrohodnosti evangelií, bible, zázraků a proroctví. Tvrdí, že křesťanská morálka je v rozporu s rozumem i s přirozeným právem.

Meslier brojil proti šlechtě a jiným „povalečským stavům", např. proti zbytečným mnichům, kteří se neživí poctivou prací. Zastával názor, že všichni lidé jsou si od přírody rovni, a odsuzoval ty, kteří žijí na účet druhých, především šlechtice, které přirovnával k hmyzu, jenž se živí z těl a krve jiných. Se sympatiemi se Meslier vyslovil o přání „jednoho člověka", aby všichni urození byli za své ničemnosti „pověšeni a zardoušeni střevy kněží".[9]

Kritizoval také soukromé vlastnictví a propagoval majetkové společenství, ale nevyložil podrobně, jak by se k němu mělo dospět. Odmítal nerozlučitelnost manželství a soudil, že na nešťastná manželství doplácejí nejvíce děti z nich vzešlé. Rozhodně se vyslovoval pro odstranění monarchie a vyznával platonský ideál, dle kterého má být stát řízen nejmoudřejšími.

Dle Meslierova názoru může být tyranie králů, šlechty a kněží odstraněna jen násilnou revolucí. Proto doporučoval i královraždu a nadšeně opěvoval „šlechetné vrahy tyranů", které znaly minulé věky, např. Bruta a Cassia. Vytýkal svým současníkům, že nechávají žít tyrany a že „nadobro nesvrhnou hanebné jařmo jejich násilnické vlády".[10] Lidé si dle Mesliera zvykli na otroctví a nepomýšlejí na to, aby si znova vydobyli svobodu.

Meslier vyvracel důkazy Boží existence a hlásal, že hmota, čas, prostor a zákonitosti přírody nemohly být stvořeny Bohem, ale jsou věčné. Polemizoval s Fénelonem a celé kapitoly věnoval vyvrácení Descartesovy a Malebrancheovy filozofie. Stavěl se proti Destartesovu dualismu hmoty a ducha. Popíral nesmrtelnost duše, myšlení chápal jen jako pohyb a proměnu hmoty.

Celkově lze konstatovat, že Meslier nebyl jen ateistou, materialistou a radikálním kritikem náboženství, ale – řečeno slovy profesora Vozky – „mluva Meslierova byla řečí buřiče, který neměl ve své době sobě rovného".[11]

Meslierova Závěť není dílo stylově vytříbené. Výklad je rozvláčný, neuspořádaný, mnohé se opakuje, citáty jsou někdy uváděny nepřesně. Autor již zřejmě neměl čas a sílu provést konečnou redakci a snad ani nepředpokládal, že by jeho práce mohla být někdy otištěna. Voltaire konstatoval, že Závěť je „napsána s těžkopádnou prostotou"[12] a že „je to psáno stylem kočárového koně, ale takového, který pořádně vyhazuje!"[13]

„ Náboženství podporuje i to nejhorší politické zřízení, a naopak státní zřízení zase podporuje i to nejhloupější a nejzpozdilejší náboženství, jaké existuje. “
— Jean Meslier[14]

Osudy Meslierovy Závěti

Již v roce 1730, tedy krátce po Meslierově smrti, se po Francii začínají šířit rukopisné opisy textu Závěti, samozřejmě především v kruzích volnomyšlenkářů. Několik těchto rukopisných exemplářů se uchovalo v různých knihovnách.[15] Jeden z rukopisů se nakonec dostal do rukou i Voltairovi a ten byl dílem nadšen. Svému příteli Voltaire dne 16. 2. 1762 napsal: „Je to dílo, bez něhož se neobejdou démoni, výtečný katechismus Belzebuba. Věřte, že je to velmi vzácná kniha, je to poklad."[16]

Voltaire pořídil stručný výtah ze Závěti a v roce 1762 zařídil jeho anonymní vydání v Ženevě; pak následovala další vydání. Tak vyšla Závěť poprvé tiskem, byť jen v neúplné podobě. Výtisky ovšem mohly být rozšiřovány pouze tajně, neboť církev i stát toto dílo odsoudily. Rozhodnutím pařížského parlamentu byla Závěť dne 8. 2. 1775 spálena rukou katovou.[17]

Voltairův výtah je velmi stručný (63 stran, tj. asi desetina nezkráceného textu) a čerpá jen z prvního dílu Závěti. Soustřeďuje se na kritiku křesťanského náboženství, na pasáže, kde Meslier odhaluje pokrytectví a chamtivost kněží. Voltaire jako deista nezahrnul do výtahu místa, která svědčí o Meslierově ateismu a materialismu, ani jeho myšlenky společensko-politické. V dopise jednomu ze svých přátel Voltaire o Meslierovi napsal: „Jeho dílo je příliš dlouhé, příliš únavné a také příliš buřičské; ale výtah z něho je krátký a obsahuje všecko, co v originále zasluhuje být čteno...".[18]

Meslierova Závěť neovlivnila jen Voltaira, ale i další osvícence, především Holbacha.[19] Za Velké francouzské revoluce, kterou Meslier svými myšlenkami pomáhal připravovat, byly jeho zásluhy připomenuty v dekretu Národního konventu ze dne 17. listopadu 1793, v němž se praví, že Meslier byl prvním knězem, „který měl odvahu otevřeně se zříci náboženských bludů."[20]

Celá a nezkrácená Meslierova Závěť byla vydána tiskem až roku 1864 v Amsterdamu. Vydal ji holandský volnomyšlenkář Rudolf Charles podle jednoho ze zachovaných rukopisných opisů.[21]

Katolická církev zařadila Závěť Jeana Mesliera (Testament de Jean Meslier) dekretem ze dne 8. července 1765 na Index zakázaných knih.[22]

České vydání
  • MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s.
    • Jde o úplný text Závěti, překlad byl pořízen z vydání Rudolfa Charlese z roku 1864. V knize jsou dále mj. otištěny i výňatky z Voltairových dopisů, které se týkají Mesliera a jeho díla.

Odkazy

Reference
  1. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 693.]
  2. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 694.]
  3. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 44.]
  4. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 8.]
  5. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 695.]
  6. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 70.]
  7. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 32.]
  8. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 33.]
  9. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 41.]
  10. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 652.]
  11. VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [Citovaný text je na str. 36.]
  12. Z Voltairova dopisu d’Alembertovi z února 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 682.]
  13. Z Voltairova dopisu Helvétiovi z 1. 5. 1763. Cituji dle: MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 687.]
  14. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 39.]
  15. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 696.]
  16. Z Voltairova dopisu hraběti d’Argental z 16. 2. 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 682.]
  17. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 696–698.]
  18. Z Voltairova dopisu Damilavillovi z 10. 10. 1762. Cituji dle: MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 686.]
  19. VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [Viz str. 37.]
  20. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Citovaný text je na str. 690.]
  21. MESLIER, Jean. Závěť. Přeložil Vladimír Mikeš. Praha: Státní nakl. politické literatury, 1960. 720 s. [Viz str. 698–698.]
  22. Index librorum prohibitorum / Leonis XIII Summi Pontificis auctoritate recognitus SSmi. D. N. Pii pp. XI iussu editus. Romae : Typis polyglottis Vaticanis, 1924. 292 s. [Viz str. 183 a 263.]

Literatura
  • VOZKA, Jaroslav. Duchovní revoluce ve Francii 18. století. Praha: Práce, 1948. 167 s. [O Meslierovi je pojednáno na str. 32–37.]

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.