Jaroslav Vlček (politik)

V letech 1990–1991 působil jako vedoucí Úřadu vlády České republiky. Rezignoval na vlastní žádost v červnu 1991.[2] Zabýval tématy jako lustrace bývalých členů Státní bezpečnosti a odškodnění občanů Československa poškozených pobytem okupačních vojsk po roce 1968.[3] Na sjezdu Strany zelených v září 1992 byl zvolen jejím předsedou.[4]

Ve volbách v roce 1992 byl zvolen do České národní rady na kandidátní listině koalice LSU, do níž Strana zelených přistoupila (volební obvod Východočeský kraj).[5][6]

Od vzniku samostatné České republiky v lednu 1993 byla ČNR transformována na Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky. V ní setrval do konce funkčního období, tedy do voleb v roce 1996. Byl členem výboru pro obranu a bezpečnost. V poslaneckém klubu LSU zasedal do března 1994, pak po odchodu Strany zelených z LSU byl nezařazeným poslancem a od listopadu 1995 přešel do klubu ČSSD.[7] V rámci Strany zelených prosazoval po roce 1992 užší spolupráci s ČSSD. Jeho předsednické období ve straně nebylo úspěšné, protože voliče a členskou základnu neoslovil svým důrazem na branně-bezpečnostní tematiku namísto témat ekologických. V listopadu 1993 Strana opustila Liberálně sociální unii a působila jako samostatný parlamentní subjekt, ale v komunálních volbách roku 1994 neuspěla. Kritika Vlčkova předsednictví pak dále narostla. K říjnu 1995 Vlček na post v čele strany rezignoval a spolu se skupinou svých stoupenců pak přešel do ČSSD. Strana zelených v jeho osobě ztratila posledního zástupce v poslanecké sněmovně.[8]

V komunálních volbách roku 1994 kandidoval neúspěšně za Stranu zelených do zastupitelstva města Praha.[9]

V roce 1998 byl jedním z aktérů takzvané Bamberské aféry v ČSSD, kdy se účastnil schůzek mezi špičkami sociální demokracie podnikatelem Janem Vízkem v německém Bambergu. Později tvrdil Vlček, že na schůzce se mělo jednat o obsazení postů ve státní správě lidmi okolo Vízka výměnou za finanční dary pro stranu. Vedení ČSSD ale popřelo, že by na tuto nabídku reagovalo.[10][11]