Jaroslav Válek

Jaroslav Válek se narodil 17. září 1932 v Kroměříži jako druhorozený (jeho bratr Zdeněk Válek se narodil dva roky předtím).[1][p 1] Jeho otcem byl Antonín Válek (povoláním krejčí), matkou Marie Válková.[1] Obecnou a měšťanskou školu absolvoval v Kroměříži, ve studiu pak pokračoval na Obchodní akademii, kde svoje středoškolské studium ukončil v roce 1951 maturitou.[1] První zaměstnání Jaroslava Válka bylo v zemědělské škole, kam nastoupil jako účetní a pokladník.[1] Svá vysokoškolská studia absolvoval na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (byl promovaným výtvarným pedagogem a měl malířské nadání, byl dobrý kreslíř – karikaturista).[1] Během svých studií se věnoval i jazykové přípravě – uměl německy, anglicky, španělsky, rusky a částečně též francouzsky.[1] Učitelování se Jaroslav Válek věnoval po skončení fakulty jen krátce, protože se poměrně záhy orientoval na herectví: začínal jako ochotník a pak se (shodou okolností) z něj stal estrádní komik.[1]

Již od mládí inklinoval k legraci, měl dobrou paměť a velice snadno se učil.[1] Přesto byl ve studiu svědomitý.[1] Sám si vymýšlel vtipné výstupy a svými nápady přispíval i humoristovi Jiřímu Štuchalovi, který mu byl ochoten „za povídku“ zaplatit i 35 korun.[1]

Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 emigroval Jaroslav Válek do Švýcarska.[1] Československo propagoval při každé vhodné příležitosti, pracoval v krajanských spolcích, pro švýcarský Sokol navrhl a zhotovil prapor k příležitosti sletu ve Vídni.[1] V obci Therwil (v okrese Arlesheim v kantonu Basilejské země) ve Švýcarsku si koupil solidní byt.[1] Později si pořídil patro vily na pláži u Středozemního moře ve španělském městě Peniscola (v provincii Castellón).[1] Rád hrával pravidelně tenis.[1] Dne 3. května 1982 po odpálení míčku na kurtu vykřikl, chytil se za srdce a zemřel s tenisovou raketou v ruce.[1] Náhrobek na hřbitově v Therwilu, kde je místo jeho posledního odpočiknu, je ozdoben stylizovanými brýlemi a buřinkou.[1] To jsou atributy Smutného muže – postavy, kterou Jaroslav Válek během svého života stvořil a která (v rozhlase a televizi) několik let bavila posluchače a diváky.[1][p 2]

Jednoho dne se Jaroslav Válek setkal v Brně náhodou s kamarádem ze školních let, hudebníkem (trumpetistou) Jaromírem Hniličkou,[p 3] který právě pospíchal na sraz Orchestru Gustava Broma.[1] Kapela měla právě před týdenním zájezdem do jižních Čech, ale jejich konferenciér (herec a komik Lubomír Černík) ležel tou dobou „doma v deliriu“.[1]

A tak namísto Lubomíra Černíka jel s kapelou do jižních Čech Jaroslav Válek.[1] Při vystoupení byl oblečen do stejných šatů, jako členové kapely.[1] Jenže šaty byly o šest čísel větší, takže sako muselo být vzadu sepjato kolíčkem na prádlo, což konferenciéra nutilo zaujímat pozici neustále „lícem k obecenstvu“.[1] Dlouhé nohavice jej pak nutily, aby se při odchodu z jeviště pokaždé odšoupal stranou po způsobu „siamských tanečnic“ (a tak zamezil přišlápnutí nohavic).[1] Ačkoliv Jaromír Válek vystupoval jako normální konferenciér, sklízel u obecenstva kladný ohlas umocněný ještě nejapným chichotáním mladých hudebníků, kteří nepostrádali smysl pro humor.[1]

V jedné ochotnické šatně nalezl hudebník Stanislav Veselý (hráč na trombón) buřinku, kterou těsně před tím, než Jaroslav Válek vstoupil na jeviště, nasadil konferenciérovi na hlavu.[1] Staromódní pokrývku hlavy využil Válek k tomu, že začal hovořit sice stejný text jako vždycky, ale jazykem starého podivína, který se tvářil uraženě, když se někdo smál tomu, co on myslí vážně.[1] Jeho výstup měl u publika mnohonásobně větší úspěch než tomu bylo dosud.[1]

Jak postupovala mise kapely po divadélkách jižních Čech, podařilo se „vypůjčit si“ v dalších šatnách postupně kajzrrok (dlouhý černý pánský kabát, uzavřený a se šosy), manžety, psí dečky, brýle a tvrdý límec.[1][3] Tak vznikla figura „Smutného muže“.[3]

Tato originální figura se téměř nepohybovala, neměnila smutnou intonaci hlasu, ani jednou jedenkrát se neusmála (téměř nulová mimika obličeje), mluvila spisovně a pomalu monotónním poněkud huhňavým hlasem.[1] Tímto způsobem Jaroslav Válek přednášel své vypointované krátké autorské monology, které se hemžily mnoha podivnými jmény jeho imaginární a přepočetné rodiny, které už samy o sobě vyvolávaly u posluchačů salvy smíchu: Spytihněv, Anežk, Neklan, Simeon, Thymián, Hostivít a další.[1]

• Válek, Jaroslav. Smutný muž. Vydavatel: Švýcarsko, (Curych) Zürich: Exilové nakladatelství Konfrontace (Konfrontation), 1974. 92 stran (resp. 106 stran). Knižnice Konfrontace. ISBN 3-85770-007-6. Poznámka: Kniha vzpomínek "Smutného muže" na svojí estrádní kariéru v rozhlase a televizi, na rodinu a přátele a důvody, pro které byl nucen emigrovat do Švýcarska (v češtině).[4]