Jaroslav Řídký

Narodil se ve Františkově v rodině tesařského pomocníka Jana a posluhovačky Marie Řídkých. Hudebním základům se naučil víceméně jako samouk, hodiny hry na flétnu a housle dostával od kapelníka Aloise Hokeše. Po české obecné škole nastoupil na německou měšťanku, kde dozrálo jeho rozhodnutí stát se profesionálním hudebníkem. Protože neměl peníze na studium konzervatoře, získal první formální hudební vzdělání v kapele pěšího pluku v Josefově (1911). Z pluku zběhl, dva roky se toulal s divadelní společností, a pak byl na návštěvě své matky chycen a vojenským soudem poslán na několik měsíců do vězení. Studium skladby na Pražské konzervatoři zahájil v roce 1919 a od roku 1923 pokračoval na Mistrovské škole Pražské konzervatoře, kterou absolvoval v roce 1926. Mezi jeho učitele na střední škole konzervatoře patřili Jaroslav Křička, Josef Bohuslav Foerster a Karel Boleslav Jirák, na Mistrovské škole byl ve třídě Josefa Bohuslava Foerstra. Již během studia měl úspěchy s několika kompozicemi (např. Symfoniettou c moll z roku 1923, se kterou absolvoval střední školu konzervatoře), v roce 1923 se stal sbormistrem dejvického pěveckého spolku Boleslav a následujícího roku jej přijal Václav Talich jako druhého harfenistu do České filharmonie. Profesorem konzervatoře se stal v roce 1929 a dva roky poté již byl členem České akademie věd a umění. Po válce nastoupil na nově zřízenou pražskou Akademii múzických umění a roku 1955 byl jmenován jejím řádným profesorem. Řídkého tvorba vrcholí v padesátých létech, a to zejména Koncertem pro klavír a orchestr op. 46, oceněným státní cenou II. stupně (1954), a VII. symfonií op. 47, která byla s velkým úspěchem uvedena na Pražském jaru 1956 za přítomnosti tehdy již těžce nemocného autora. Zemřel krátce poté, 14. srpna v lázních Poděbradech.

Na hlavní schodiště liberecké radnice byla umístěna jeho busta pocházející od sochaře Stanislava Hanzlíka.

Řídký komponoval převážně instrumentální hudbu (symfonickou a komorní). Vokální tvorba je v jeho díle zastoupena především kantátou Rodnému kraji na slova Františka Branislava. A naprostá většina jeho díla je z oblasti absolutní hudby.

Řídkého kompoziční styl vychází z tradičních základů hudební tvorby, reprezentovaných např. B. Smetanou a A. Dvořákem – zejména tíhne k tradičním hudebním formám (sonátové aj.) a tradiční tematické práci. Rovněž harmonická stránka jeho tvorby je tradiční – jeho hudba je vždy tonální.

Pro Řídkého velmi typické (podobně jako dříve pro Smetanu, Dvořáka, Fibicha aj.) je užívání idiomů české taneční hudby, zvláště polky a furiantu.

• Violoncellová sonáta
• Předehra A dur, op. 11
• Serenáda pro smyčcový orchestr
• 2. violoncellový koncert
• Koncert pro klavír a orchestr op. 46
• VII. symfonie op. 47

• Československý hudební slovník osob a institucí II. (M–Ž), 1965, Státní hudební vydavatelství, Praha.
• VÁLEK, Jiří. Jaroslav Řídký: život a odkaz českého skladatele a učitele. Praha: Panton, 1966.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jaroslav Řídký na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Řídký
• Jaroslav Řídký – český skladatel a pedagog