Jan VII. z Antiochie

Jan VII. z Antiochie byl v letech 1090–1100 ortodoxní patriarcha v Antiochii. Když roku 1098 přitáhla k Antiochii křesťanská vojska první křížové výpravy, nechal turecký místodržící Jaghisjan patriarchu uvěznit,[1] zatímco všechno potenciálně nebezpečné křesťanské obyvatelstvo dal z města vyhnat.[2] Patriarcha Jan byl Turky využíván i jako rukojmí, kdykoliv chtěli křižáci útočit na hradby, byl Jan zavěšen v kleci za nohy z hradeb[3] a při tom si poranil nohy. Když křižáci koncem června Antiochii dobyli, Jana osvobodili a dosadili zpět do jeho úřadu. Velké schisma v té doby bylo chápano jako spor mezi konstantinopolským a římským patriarchátem (tj. papežstvím) a ostatních patriarchátů na východě se pro izolovanost netýkal.[4] Proto měl Jan respekt jak u antiochijských Řeků, jejichž byl tradičním náčelníkem,[5] tak u latinských křižáků, kteří si patriarchu oblíbili.[3] Když Provensálci hraběte Raimonda z Toulouse dobyli muslimské město Albara z zřídili v něm latinské biskupství, vysvětil Petra z Narbonne,[6] prvního latinského biskupa na Východě, antiochijský ortodoxní patriarcha Jan.[7]

Roku 1100 byl Jan VII. z Antiochie vypuzen křižáckým antiochijským knížetem Bohemundem z Tarentu, který místní Řeky nepovažoval za loyální poddané.[8] Bohemund na stolec patriarchy dosadil latinského preláta Bernarda z Valence, biskupa z Artahu.[5] Jan odešel do Konstantinopole, kde rezignoval na svůj titul antiochijského patriarchy.[5] Byzantský císař Alexios I. nicméně v Konstantinopoli nechal jmenovat Janova nástupce. Tito dva patriarchové od té doby symbolizovali Velké schisma, které se rozšířilo i do antiochijského patriarchátu.[5] Jan poté odešel do kláštera,[5] na řeckém ostrově Oxeia, kde se věnoval mimo jiné psaní protilatinských spisů.