James Graham, 3. vévoda z Montrose

Bývalé hlavní rodové sídlo Buchanan Castle ve Skotsku

Pocházel z významné skotské šlechty, narodil se jako jediný syn Williama Grahama, 2. vévody z Montrose (1712–1790), a Lucy Mannersové (1717-1788), dcery 2. vévody z Rutlandu. Studoval v Etonu a Cambridge[3], poté absolvoval kavalírskou cestu. V letech 1780–1790 byl členem Dolní sněmovny, kde se připojil ke straně toryů a patřil k významným parlamentním řečníkům ke skotským tématům[4]. Byl aktivním stoupencem premiéra Williama Pitta, což mu umožnilo brzy vstoupit do vládních úřadů. V letech 1783–1789 byl lordem pokladu a poté v letech 1789–1790 viceprezidentem úřadu pro obchod a náměstkem generálního intendanta armády[pozn. 1], zároveň byl mluvčím ministerstva obchodu v Dolní sněmovně a od roku 1789 členem britské Tajné rady. Po otci zdědil v roce 1790 celkem dvanáct šlechtických titulů a stal se členem Sněmovny lordů (do té doby jako otcův dědic užíval titul markýz Graham, v Horní sněmovně zasedal s britským titulem hraběte Grahama z Belfordu, protože vyšší vévodský titul z Montrose platil pouze pro Skotsko). Kvůli správě rodového majetku ve Skotsku opustil důležité funkce, ale v Pittově vládě setrval jako nejvyšší štolba (1790–1795). V roce 1795 dočasně odešel do Skotska, aby se věnoval správě majetku a výkonu řady funkcí, hodnost nejvyššího štolby po něm převzal 10. hrabě z Westmorlandu. Do konce Pittovy vlády si ve státní správě ponechal jen funkci komisaře kontrolního úřadu Východoindické společnosti (1791–1803). Ve druhé Pittově vládě se stal ministrem obchodu (President of the Board of Trade) a zároveň generálním poštmistrem (1804–1806)[5], poté byl krátce v opozici a po jmenování Portlandovy vlády obdržel znovu dvorský úřad nejvyššího štolby (1807–1821). V letech 1821–1827 a 1828–1830 byl lordem nejvyšším komořím Spojeného království, poté odešel do soukromí.

Kromě vysokých vládních úřadů a dvorských funkcí zastával řadu dalších čestných postů. Od roku 1781 až do smrti byl kancléřem univerzity v Glasgow[6][pozn. 2]. Po úmrtí bývalého ministra zahraničí 2. hraběte z Mansfieldu převzal v roce 1796 úřad lorda nejvyššího sudího ve Skotsku a zastával jej taktéž až do své smrti[pozn. 3]. Kromě toho byl lordem místodržitelem v několika skotských hrabstvích (Huntingdon 1790–1793, Stirling 1795–1836, Dumbarton 1813–1836). V roce 1793 získal Řád bodláku a nakonec v roce 1812 obdržel Podvazkový řád.

Poprvé se oženil v roce 1785 s Jemimou Ashburnham (1762–1786), dcerou vlivného dvořana 2. hraběte Ashburnhama, která zemřela o rok později při porodu. Jeho druhou manželkou se v roce 1790 stala Caroline Montagu (1770–1847), dcera 4. vévody z Manchesteru. Z tohoto manželství pocházelo šest dětí, čtyři dcery a dva synové. Dědicem titulů byl starší syn James Graham, 4. vévoda z Montrose (1799–1874), který byl v různých funkcích členem několika konzervativních vlád a v letech 1852–1853 také lordem nejvyšším hofmistrem. Mladší syn lord Montagu Graham (1807–1878) byl několikrát poslancem Dolní sněmovny. Dcera Georgiana (1791–1835) byla manželkou 10. hraběte z Winchilsey z rodu Finchů, další dcera Lucy (1793-1875) se provdala za 2. hraběte z Powisu z rodu Herbertů.