Sociální izolace

Se sociální izolací se tedy můžeme setkat v jakémkoliv věku, ale i hned v několika zcela odlišných situacích.

Sociální izolaci lze např. rozlišovat dle délky trvání na krátkodobou a dlouhodobou, jelikož délka odloučení hraje velkou roli na vliv a následné dopady na psychiku člověka.

Sociální izolace neboli samotu můžeme také vnímat jako stav, díky kterému jedinec uniká ze svého sociálního prostředí. Dle důvodu/ motivace úniku ji lze tedy dělit na několik typů:

(1) dobrovolně (jako prostředek vyrovnání se s prožitými událostmi, možnost nerušeného hledání řešení složité životní situace, příležitost k odpočinku a čerpání sil např. pro práci, nebo při potřebě přemýšlet o svém životě), (2) z vlastní vůle avšak pod tlakem (např. v důsledku obavy ze ztráty přízně svého sociálního prostředí, nebo v obavě z odhalení některých rysů jeho chování a osobnosti) a (3) nedobrovolně (např. v důsledku náhody, nehody, nebo zaviněním ze strany druhé osoby). Samota je objektivní stav, který je lehko rozpoznatelný při pozorování zvenku. Ne tak osamělost.[2]

Dále se také můžeme setkat s podobným dělením na sociální izolaci vědomou a záměrnou, do které by dle dříve nastíněného dělení spadala (3). varianta nebo sociální izolaci subjektivně motivovanou, do které by naopak spadaly první dvě nastíněné varianty: (1), (2).

Skutečná sociální izolace může v průběhu let a desetiletí vyústit až v chronický stav ovlivňující všechny aspekty existence člověka. Sociální izolace může vést k pocitům osamělosti, stresu, úzkosti, strachu z druhých nebo k pochybování o sobě samým, jež může následně vést i k naprosté ztrátě sebevědomí. Nedostatek lidského kontaktu může také vyústit v konflikty s okolím ať už s přáteli nebo dokonce s naprosto cizími lidmi. [1]

Sociální izolace je také spojována se zvýšeným rizikem předčasné úmrtnosti. Celkově je vliv sociální izolace na riziko úmrtnosti srovnatelný s dobře známými rizikovými faktory úmrtnosti. [4] Další studie zjistily, že sociální izolace je spojena se zvýšeným rizikem změn fyzického zdraví, včetně vysokého krevního tlaku , vysokého cholesterolu , zvýšeného stresového hormonu a oslabeného imunitního systému.[5] Dále bylo také zjištěno, že sociální izolace souvisí se špatným duševním zdravím, včetně zvýšeného rizika deprese , úbytku kognitivních funkcí, úzkosti nebo např. s užíváním návykových látek apod.[6] Izolovanost je tedy podle četných výzkumů pro zdraví horší než např. obezita či kouření. Sociálně izolovaní lidé vykazují až o polovinu vyšší riziko předčasného úmrtí oproti těm, kteří udržují pravidelný kontakt se společností. Samota se přitom nemusí týkat pouze stárnoucí populace, se kterou je nejčastěji spojována, ale také lidí mladšího věku jak již bylo zmíněno v úvodu.[7]