Ivar Giaever

Ivar Giaever (Giæver, * 5. dubna 1929, Bergen, Norsko) je fyzik, který spolu s Leem Esakim a Brianem Josephsonem v roce 1973 získal Nobelovu cenu za fyziku „za objevy týkající se tunelování v pevných látkách“.[1] Jeho podíl byl konkrétně za „experimentální objevy týkající se tunelování v polovodičích a supravodičích“.[2] Giaver je emeritním profesorem na Rensselaer Polytechnic Institute, profesorem na Univerzitě v Oslu a předsedou společnosti Applied Biophysics.[3]

Ivar Giaever
Narození	5. dubna 1929 (93 let) Bergen, Norsko Norsko
Alma mater	Rensselaer Polytechnic Institute Norges tekniske høgskole Clare Hall
Povolání	fyzik a profesor
Zaměstnavatel	Rensselaer Polytechnic Institute
Ocenění	Oliver E. Buckley Condensed Matter Prize (1965) Guggenheimovo stipendium (1969) Nobelova cena za fyziku (1973) Gunnerus Medal (2010) Onsager Medal
Nábož. vyznání	ateismus
Web	homepages.rpi.edu/~giaevi/
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

V roce 1952 získal inženýrský titul na Norském technickém institutu. O dva roky později odjel z Norska do Kanady, kde pracoval ve společnosti General Electric. O další dva roky později se přestěhoval do Spojených států a v roce 1958 začal pracovat ve výzkumném a vývojovém centru General Electric v Schenectady ve státě New York. V roce 1964 získal titul Ph.D. na Rensselaer Polytechnic Institute a také americké občanství.[4]

Výzkum, který později vedl ke získání Nobelovy ceny, prováděl v roce 1960. Po tom, co Esaki v roce 1958 objevil tunelový jev u elektronů v polovodičích, Giaver prokázal tento jev i u supravodičů.[5] Jeho experimenty podnítily teoretického fyzika Briana Josephsona ke studiu tohoto jevu, při němž v roce 1962 předpověděl Josephsonův jev. Esaki a Giaever získali půlku Nobelovy ceny za rok 1973 a Josephson získal druhou půlku.[1]

Jeho pozdější výzkum se soustředil hlavně na biofyziku. V roce 1969 prováděl výzkum na Univerzitě v Cambridgi v Anglii a pokračoval v něm po návratu do Spojených států.[4]