Isokratés

Isokratés (řecky Ισοκράτης, 436 př. n. l. – 338 př. n. l.) byl řecký řečník, teoretik rétoriky a významnou osobností tehdejších Athén.

Isokratés
Narození436 př. n. l.
Athény
Úmrtísrpen 338 př. n. l. (ve věku 97–98 let)
Athény
Povolánířečník a spisovatel
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život a přínos

Narodil se v bohaté athénské rodině, ale během Peloponéských válek přišel o majetek.

Byl žákem Gorgiovým a stal se jednou z nejvýznamnějších osobností antické rétoriky. Oceňoval ho např. i Aristotelés a Marcus Tullius Cicero. V roce 390 př. n. l. otevřel v Aténách řečnickou školu. Svůj předmět chápal jako komplexní výchovu občana a politika a nenazýval ho "rétorika", nýbrž "filosofie". Byl přesvědčen, že výchovný úspěch závisí na třech věcech: (1) přirozeném nadání žáka, (2) výkladu a příkladu učitele, (3) praktickém cvičení. Na rozdíl od Platóna neuznával, že je možné dosáhnout absolutního poznání (epistémé), a za cíl výchovy proto pokládal umění odůvodnit názor (doxa) a mít vnímavost pro situační vhodnost (kairos). Úlohu v jeho výchově hrálo zřejmě i studium vzorů mezi politiky z athénských dějin.

Za nejlepší formu státního zřízení viděl monarchii. Také byl velkým obdivovatelem makedonského krále Filippa II. a spatřoval v něm největší šanci na sjednocení Řecka a postavení se svým nepřátelům (Peršanům)

Isokratés rozvedl termíny situační vhodnost (kairos) a vhodnost výrazu (prepon) přejaté od svého učitele Gorgia. Isokratés hraje roli v dějinách vývoje řeckého prozaického stylu. Jeho styl je charakteristický užíváním period a paralelismů a vyhýbáním se hiátu.

Dochovalo se 30 Isokratových spisů: 6 soudních řečí, 15 řečí, které nebyly určeny pro soudní spory (výchovné, poradní a oslavné) a 9 dopisů. Isokratés sám nebyl aktivním řečníkem. Své řeči Isokratés veřejně nepřednášel, ale vydával je v písemné formě. Ovlivnil dění v tehdejším světě svými Dopisy Filippovi, ve kterých mu radil, jak postupovat při dobývání, Řecka, při vedení boje a kralování. Tyto spisy spolu s Xenofónovými díly poskytly makedonskému králi největší inspiraci v jeho jednáních a řídil se jimi až do konce života. Čerpal z nich a vedl se jimi i Alexandr Veliký.

Dílo
Isokratous Apanta, 1570

Odkazy

Literatura
  • Bryant, Donald C., ed. Ancient Greek and Roman Rhetoricians: A Biographical Dictionary. Columbia, MO 1969.
  • Euken, Ch. Isokrates (Berlin/New york) 1983.
  • Isocrates. Volumes I and II, translated by George Norlin. Volume III, translated by Larue van Hook. Loeb Classical Library, London, 1928, 1929, 1945.
  • Isocrates. The Rhetorical Tradition. Second Edition. Ed. Patricia Bizzell and Bruce Herzberg. Bedford/St. Martin's, Boston, 2001.
  • Isocrates II, translated by Terry Papillon. University of Texas Press-Austin, 2004.
  • Livingstone, Niall A Commentary on Isocrates' Busiris. (Brill) 2001. The first scholarly commentary on Busiris.
  • Poulakos, T. Speaking for the Polis: Isocrates' Rhetorical Education (South Carolina) 1997.
  • Too, Y.L. The Rhetoric of Identity in Isocrates (Cambridge) 1995.
  • Usener, S.Isokrates, Platon und ihre Publikum (Tübingen) 1994.
  • Isokratés,Tribuni výmluvnosti; Odeon; 1974

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.