Internační tábor Atlit

Vznik střediska pro internaci ilegálních běženců oznámily britské úřady 16. srpna 1939.[2] Tábor Atlit byl obklopen ostnatým drátem a strážnými věžemi.[3] Mnozí ze zadržovaných Židů byli přeživší holokaustu, kteří uprchli z nacisty okupované Evropy. Britská mandátní správa však přistoupila na arabské požadavky omezení židovské imigrace a odmítla povolit Židům vstup do země.

Vězněné příslušnice Irgunu v Atlitu

Po příchodu do tábora byli muži posláni na jednu stranu a ženy na druhou. Poté byli postříkáni DDT, museli se vysvléct a jít do sprch. V letech 1939 až 1948 zde byly internovány desítky tisíc židovských imigrantů, přičemž muži a ženy byli oddělení ostnatým drátem. Někteří z internovaných zůstali v táboře až 23 měsíců.

Vězeňské baráky v táboře

V listopadu 1940 se britská mandátní správa rozhodla poslat 5000 „ilegálních“ přistěhovalců do internačního tábora na ostrově Mauricius. Jednou z lodí, která se měla podílet na deportaci byla Patria. Deportaci se rozhodla zabránit židovská podzemní vojenská organizace Hagana, která 25. listopadu na bok lodi umístila výbušninu. Množství výbušniny a její účinky však byly chybně spočítány a loď se velmi rychle potopila. V té době bylo na palubě 1800 uprchlíků, z nichž 216 se při neštěstí utopilo. Přeživší této katastrofy byli internováni v Atlitu a nakonec nebyli posláni na Mauricius. Po několika měsících byli propuštěni na svobodu.

V březnu 1941 dorazila k Haifě loď Darien II s 800 uprchlíky. Všichni byli internováni v táboře, a to až do září 1942, kdy byl tábor zrušen. Znovu otevřen byl po skončení druhé světové války v roce 1945 v souvislosti se stále větším přílivem „ilegálních“ uprchlíků, kteří přicházeli do Palestiny. Většina z nich byli přeživší holocaust z internačních táborů v Evropě, kteří se do Palestiny dostaly pomocí tajných imigračních sítí (Bericha).

Dne 10. října 1945 vnikla do tábora elitní úderná jednotka Palmach (speciální jednotka Hagany) a umožnila uprchnout 208 internovaným. Celou akci naplánoval mladý důstojník Jicchak Rabin (pozdější izraelský premiér) a vedl ji Nachum Sarig.[3][4] Po této události Britové deportovali internované Židy do internačních táborů na Kypru. Ty fungovaly od roku 1946 až do založení Izraele v roce 1948. Politika nucené internace v Atlitu ale trvala a například v květnu 1946 sem Britové poslali 1666 migrantů z lodi Max Nordau.[5]