Interleukin 23

IL-23 poprvé popsal Robert Kastelein a jeho kolegové ve výzkumném ústavu DNAX za použití kombinace výpočetních, biochemických a buněčných imunologických přístupů.[2]

Před objevem IL-23 se mělo za to, že IL-12 představuje klíčový mediátor zánětu v myších modelech.[3] Mnohé studie zaměřené na posouzení této zánětlivé úlohy IL-12 však blokovaly aktivitu receptorové podjednotky IL-12p40 a odpovědi nebyly takové, jak se předpokládalo. Studie, které blokovaly funkci druhé receptorové podjednotky IL-12, tedy podjednotky IL-12p35, nevytvářely stejné výsledky jako ty, které cílily na IL-12p40, jak by se očekávalo, kdyby obě podjednotky tvořily pouze IL-12.[4]

Objev dalšího potenciálního vazebného partnera pro IL-12p40 vedl k přehodnocení této role IL-12. Klíčové studie experimentální autoimunitní encefalomyelitidy, myšího modelu roztroušené sklerózy, ukázaly, že za pozorovaný zánět byl zodpovědný IL-23 a nikoli IL-12, jak se předpokládalo dříve.[5] Následně bylo prokázáno, že IL-23 usnadňuje rozvoj zánětu v mnoha dalších modelech imunitních patologií, kde se za to dříve dávala vina IL-12. Jde například o model artritidy,[6] střevního zánětu,[7][8][9] a psoriázy.[10] Monoklonální protilátka namířená proti tomuto cytokinu, ustekinumab, se klinicky používá k léčbě určitých autoimunitních onemocnění.[11]