Institut průmyslového designu

Předchůdcem IPD byla Rada výtvarné kultury se svým Střediskem výtvarné kultury výroby (1964–1971). Institut sídlil v ulici Na Poříčí v Praze 1. V roce 1990 byla založena nástupnická organizace Design centrum České republiky se sídlem v Brně, do níž přešla část zaměstnanců IPD a byla převedena odborná knihovna.

Reprezentační katalog výstavy čs. designu v Londýně roku 1967

IPD působil v rámci systému dalších státních odborných pracovišť jako byl Ústav bytové a oděvní kultury Praha (ÚBOK), Výzkumný ústav technické estetiky (VÚSTE), Československé středisko výstavby a architektury (ČSVA), Ústřední výtvarné středisko pro průmysl skla a jemné keramiky (ÚVS), Výzkumný ústav obráběcích strojů a obrábění (VÚOSO), Výzkumný a vývojový ústav nábytkářský Brno (VVÚN) ad. Jednotlivé ústavy se lišily podílem výzkumné a organizační činnosti. Také podílem vědeckých, inženýrských pracovníků a designérů, resp. teoretiků designu.

Činnost IPD byla odborná, vzdělávací a organizační. Podle historiků umění a designu se mu nedařilo plnit důležité poslání – výrazně ovlivnit design produkce většiny státních podniků.[1] Z organizační práce IPD připravoval každoroční udělování cen, pořádal či spolupořádal výstavy ve své budově i mimo ni, propagoval český design v zahraničí, především formou účasti na výstavách.

Důležité je sledovat odbornou výzkumnou činnost Institutu, která probíhala z části v kooperaci s jinými subjekty (státní zkušebny a odborné ústavy), čím byl suplován nedostatek vlastních specialistů a laboratoří. IPD byl totiž modelem v technologické společnosti nezastupitelného interdisciplinárního vědeckého pracoviště, které nezbytně zkoumá design zcela komplexně. S odklonem od vědecké práce v Design centru ČR po roce 1990 byl další rozvoj celostního výzkumu ukončen a nepodařilo se jej iniciovat ani v univerzitním prostředí, kam přirozeně rovněž patří.

Jedinou školou, se kterou institut udržoval stálé styky prostřednictvím svých pracovníků-pedagogů (jako byl Miloslav Klinger), byla Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze a její ateliér průmyslového designu[2], který v té době tvořil samostatnou pobočku školy se sídlem v Gottwaldově.

K hlavnímu poslání IPD patřilo shromažďování odborných informací ze světa a jejich následná tuzemská distribuce. Proto již předchůdce IPD započal s budováním knihovny, kterou následně převzalo Design centrum ČR. Po jeho likvidaci přešel knižní fond částečně do veřejné knihovny Národního technického muzea a částečně do agentury Czech design.

K šíření odborných informací sloužilo také vydávání časopisu Design v teorii a praxi, později přejmenovaného na Průmyslový design. Přínosem bylo zaměření na ergonomii, inženýrskou psychologii a celospolečenské souvislosti designu. Periodikum umožňovalo publikování také důležitých témat od autorů, kteří nebyli zaměstnanci IPD. Časopis nástupnického Design centra ČR měl již zaměření odlišné. Dominovala v něm estetika doplněná sociologií a marketinkem.

Designu v širším pojetí se v daném období věnovaly také časopisy vydávané dalšími subjekty, například Domov (ÚBOK), Tvar, Československá architektura nebo Umění a řemesla. Ve specializovaném pojetí pak periodika zaměřená na sklo, keramiku, textil, odívání, automobilismus apod.

Při organizaci soutěže „Vynikající výrobek roku“ byla série nejlepších produktů označena zlatými visačkami „Vybráno pro CID“, které provázely celou produkci zboží v obchodní síti. Obecná formulace ocenění vyžadovala nejen estetické hodnocení, které prováděla komise stanovená Institutem, ale také komplexní posouzení kvality, které bylo zadáno do státních zkušeben. K takovému komplexnímu hodnocení se v tuzemsku vrátila až roku 2007 česká cena za ergonomii designu.