Idiom

Idiomy tvoří významnou část slovní zásoby jazyka a jsou běžné zejména v hovorovém jazyce. Označují jevy, pro něž jazyk nemá slovo, jako například „z někoho si vystřelit“, „s někým vyběhnout“ nebo „někomu to polepit“. Mají mnoho společného s metaforami a často z nich vznikají. Nové idiomy vznikají snáze než nová slova a také snadno zastarávají a zanikají. Mohou tedy pružně reagovat na nové skutečnosti, které mluvčí potřebují vyjádřit, a dodávají hovorovému jazyku jeho živost. Protože se některé ještě nedostaly do jazykových slovníků, působí nesnáze hlavně cizincům a odlišují jejich řeč od rodilých mluvčích. Odkazují často na určitý kulturní kontext, v němž jsou srozumitelné (například „přiznat barvu“ na karetní hry), a nejsou produktivní, to jest nedají se obměňovat. Naopak zastaralé nebo nepřesně použité idiomy působí v řeči směšně.[1]

Zvlášť časté a významné jsou idiomy ve slangu a v argotu, kde přímo slouží k zakrývání skutečného významu před nezasvěcenými. Některé se ale časem mohou dostat i do běžného jazyka, jako například „vzít roha“ (utéci), „natáhnout bačkory“ (zemřít) a podobně.

Některé idiomy mají přesný ekvivalent i v jiných jazycích, jako například české „přiznat barvu“ a německé „Farbe bekennen“.[pozn. 1] Většinou ale doslovný překlad idiomu nedává smysl a překladatel musí hledat obdobný idiom v cílovém jazyce. Důležité a ustálené idiomy se proto uvádějí ve velkých jazykových slovnících a existují i samostatné slovníky frazeologismů. Pokud se takový ekvivalent nenajde, musí se idiom opsat více slovy nebo i vedlejší větou.

Idiom je dokladem kontextuality jazyka: význam věty není dán jen spojením významů jednotlivých slov, neboť slova se ve větě navzájem ovlivňují a podmiňují. Jednotlivá slova v idiomu zpravidla nelze nahradit synonymem: místo „ten si to vyžral“ nelze říci, že si to „vyjedl“, a ve spojení „vyžrat něco“ (odtud „vyžírka“) má sloveso vyžrat jiný význam. Idiom je tedy frazém, samostatná sémantická jednotka, samostatný lexém.[1]