Hui Te-Rangiora
Hui Te-Rangiora, také Ui-Te-Rangiora (7. či 8. století, Polynésie), byl polynéský náčelník a mořeplavec, jenž údajně jako první doplul k ledovým krám Antarktidy. Legendy o jeho cestách po Tichomoří se po staletí předávají ústní tradicí na ostrově Rarotonga.[1] Přesná doba jeho života a cest není známá, neboť je možné vycházet pouze z genealogických údajů, zachovaných ústní tradicí, tedy ze sčítání doby života jednotlivých generací.
| Hui Te-Rangiora | |
|---|---|
 Hui Te-Rangiora dokázal na podobné lodi doplout mezi ledovce do Jižního moře | |
| Narození | 7. století Rarotonga |
| Povolání | objevitel |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Cesta na jih
Hui Te-Rangiora se plavil se na velké kánoi Te Ivi-O-Atea. Toto jméno je možné přeložit jako „Ateovy kosti“, podle legendy byla loď namísto dřeva postavena z lidských kostí. Snad byly použity kosti mrtvých nepřátel, netvořily však zřejmě konstrukci lodi, ale jen některé výzdobné prvky. Dále byl na stavbu lodi pokácen posvátný strom Te Tamoko-o-te-Rangi.[2]
Podle tradice se kolem roku 650 plavil daleko na jih od Nového Zélandu. Zde se setkal se značnou zimou a s holými skálami bez vegetace, které trčely k nebi přímo z moře. V mlhavém temném místě, kde nesvítí slunce, pokrývala moře pěna z rostliny aroowroot. Ve vodě se vlnily vlasy mořské ženy a byli tu také tajemní tvorové, potápějící se do velké hloubky. Tyto údaje jsou vykládány tak, že se dostal až na hranici jižní polární oblasti nebo ještě dál. Nedokázal přesně popsat, co viděl, protože polární noc, led a sníh byly mimo jeho znalosti a zkušenosti. Kadeře mořské ženy mohou být dlouhé mořské řasy, tajemní tvorové pak kytovci, tuleni nebo mroži. Holé skály rostoucí z moře jsou interpretovány jako ledovce. Škrob, získávaný v Tichomoří z rostliny aroowroot vypadá jako sníh.[3]
Někteří badatelé se podle těchto údajů domnívají, že spatřil dokonce samotnou Antarktidu, respektive Rossovu ledovou bariéru. Byl by tak prvním člověkem, který Antarktidu zahlédl. Antropolog Peter Buck nevěří, že by se z teplého klimatu dostal bez problémů až k hranici zmrzlého moře a předpokládá, že se domorodé legendy o jeho plavbách později smísily s příběhy novověkých kolonizátorů – misionářů, obchodníků i velrybářů.[4] Dosud nejjižnější doklady maorského osídlení byly nalezeny na Enderbyho ostrově.
Reference
- Polynésané jako navigátoři (anglicky)
- Dějiny a tradice ostrova Rarotonga (anglicky)
- The Journal of the Polynesian Society (anglicky)
- Jihozápadním směrem (anglicky)
Literatura
- ANDERSON, Atholl J. Subpolar settlement in South Polynesia. Antiquity. 2005, roč. 79, čís. 306, s. 791–800. Dostupné online.
- ANDERSON, Atholl J.; O'REGAN, Gerard R. To the Final Shore: Prehistoric Colonisation of the Subantarctic Islands in South Polynesia. Australian Archaeologist: Collected Papers in Honour of Jim Allen. 2000, s. 400–454.
- BUCK, P. H. Vikings of the Sunrise. Christchurch: Whitcombe and Tombs Limited, 1964. Dostupné online.
- CAMPBELL, David G. The Crystal Desert: Summers in Antarctica. New York: Houghton Mifflin Harcourt, 2002. 336 s. Dostupné online. ISBN 9780618219216. S. 148-149.
- HEADLAND, R. Chronological list of Antarctic expeditions and related historical events. Cambridge: Cambridge University Press, 1989.
- LAMENDOLA, F. La Scoperta Antartica di Hui-Te-Rangi-Ora. Il Polo. 1988, s. 12–37.
- SMITH, S. P. Hawaiki: The whence of the Maori: Being an introduction to Rarotonga history. Part III. The Journal of the Polynesian Society. 1899, čís. 8, s. 1–48. Dostupné online.
- SMITH, S. G. Hawaiki: the original home of the Maori; with a sketch of Polynesian history. 2. vyd. Christchurch: Whitcombe and Tombs Limited, 1904. Dostupné online.
- TE ARIKI-TARA-ARE. History and traditions of Rarotonga. Part VI.. The Journal of the Polynesian Society. 1919, čís. 28, s. 134 – 151. Dostupné online.