Hudební škola

Ačkoli hudba a určitý stupeň hudebního vzdělání existuje po tisíce let, nejstarší dějiny hudby jsou stále předmětem dohadů.[1] I poté, co začaly být zaznamenány dějinné události, hudba jako takové je zmiňována častěji než hudební vzdělávání. V biblické tradici, byly hebrejské litanie bohatě hudebně doprovázeny, avšak Tóra i Pentateuch o hudební praxi či pedagogice hudby v raných dobách Judey mlčí. Nicméně na základě I. knihy Samuelovy 10, badatel Alfred Sendrey hovoří o “náhlém a nevysvětlitelném vzestup velkých sborů a orchestrů, sestávajících z důkladně organizovaných a školených hudebních uskupení, což by bylo nemyslitelné bez předchozí soustavné metodické přípravy.” To vedlo některé badatele k závěru, že prorok Samuel byl patriarchou školy, která vzdělávala nejen kazatele a svaté muže, ale také vyškolené hudebníky.[2]

Papežský sbor Schola cantorum v Římě je zřejmě první doloženou hudební školou v historii. Ve 4. století vytvořil papež Řehoř I. Veliký (540–604) trvalý cech (tehdejší schola skutečně připomínala spíše cech nežli školu). Tyto školy tvořili mniši, světští duchovní a mladí chlapci.[3] Katedrální škola Wells založená v Anglii již v roce 909 za účelem výuky sborových zpěváků, pokračuje dodnes v tradici výuky sboristů a instrumentalistů. Nicméně činnost této školy byla zřejmě nejméně jednou přerušena a později znovu obnovena.[4]

Škola svatého Martiala ve stejnojmenném opatství ve francouzském Limoges byla v 10. - 12. století významnou školou s rozvojem hudební skladby, zejména tropů, sekvencí a raného organa. V tomto ohledu byla významným předchůdcem pařížské hudební školy Notre Dame.[5] Notredamská škola na přelomu 12. a 13. století byla prvním místem komponování nejstarší polyfonní hudby, která získala mezinárodní věhlas. Škola představovala skupinu skladatelů a zpěváků, kteří působili při katedrále Notre-Dame in Paříž.[6] První zmínka o chlapeckém sboru spojeném s hudební školou Escolania de Montserrat je z roku 1307 a jeho tradice hudebního vzdělání stále pokračuje.

Jednou z nejstarších hudebních institucí na světě je Italská Accademia Nazionale di Santa Cecilia se sídlem v římském auditoriu Parco della Musica. Byla založena v roce 1585 na základě papežské buly Ratione congruit Sixta V., která vzpomínala dva významné světce v dějinách západní hudby: papeže Řehoře Velikého, po němž je (poněkud mylně) nazván gregoriánský zpěv, a svatou Cecílii, patronku zpěváků a hudebníků. Akademie byla založena jako "kongregace" či "bratrstvo" – duchovní cech, který během staletí vyrostl z fóra místních hudebníků a skladatelů do mezinárodně uznávané akademie aktivní ve výuce hudby. Učitelský sbor akademie tvoří stovka vynikajících hudebních pedagogů.

Taktéž výraz konzervatoř má původ v renesanční Itálii 16. století a zpočátku označoval sirotčince (conservatori) v rámci špitálů. Sirotkům (ital. conservati – chráněnci) se zde dostávalo hudebního vzdělání, aby nemuseli žebrat, ale mohli si na obživu vydělávat hudbou. Výraz konzervatoř se pak postupně ustálil jako označení (střední) hudební školy.[7][8] Tyto špitální konzervatoře byly prvními světskými institucemi vybavené pro praktickou hudební výuku. Později, v 18. století, hrály italské konzervatoře hlavní roli ve výuce hudebníků a skladatelů.[9]