Huaorani

První, kdo popsal způsob života kmene Huaorani byla žena jménem Dayuma. Jako malá utekla z území kmene Huaorani při přepadu její vesnice do civilizace. Vypověděla, že příslušníci kmene chodí zcela nazí, odmyslíme-li si vrbové haluze omotané pevně kolem kotníků, zápěstí a pasu. Nemají pevnou dobu jídla a neznají sůl. Žili v podlouhlé chýši s podlahou z udusané hlíny a spali v závěsných rohožích. Ženy pracovaly na malých maniokových polích, zatímco muži se zabývali výhradně lovem a údržbou svých zbraní. Každý muž měl devět až deset oštěpů a všechny si je bral s sebou, šel-li na válečnou výpravu.

Hlavní zbraní Huaoraniů byly oštěpy dlouhé okolo dvou metrů se zahnutými zpětnými háčky. K lovu používali foukačky dlouhé tři až čtyři metry. Šipky, které používaly, byly namočené v jedu kurare, který paralyzuje svaly a způsobuje zástavu dechu. K boji používali výhradně oštěpy, zatímco foukačky jen k lovu. Luk neznali.

Huaoraniové žili většinou v rodilých společenstvích o 20 až 50 osob. Všichni, kdo byli mimo toto společenství, byli nepřátelé. Život Huaoraniů byl neustále provázen kmenovými válkami a vraždami.

Huaoraniové praktikují endogamii. To je způsobeno zvláště jejich pohledem na svět a způsobem života. Muži mohou mít více manželek, které jsou muži zcela podřízeny. Ke kmenovým válkám dochází mimo jiné kvůli získávání žen.

První zprávy o kmeni Huaoraniů pocházejí již z dob starých Kečuů, kteří tento bojovný kmen nazývali Auca, což v jejich řeči znamená divoký. Další zprávy pocházejí až ze začátku 20. století v éře rozkvětu těžby kaučuku, kdy docházelo k masovému vyvražďování domorodců. Zhruba v této době se začali Huaoraniové bránit proti pronikání sběračů kaučuku na jejich území. Ve 30. a 40. letech 20. století dochází ke krvavým kmenovým válkám mezi Huaoranii. Ve 40. letech hledala na území Huaoraniů naftu společnost Shell Oil Company. V roce 1942 zabili Huaoraniové jedenáct těžařů této firmy. V roce 1949 napadli Huaoraniové výpravu slavného švédského cestovatele Rolfa Blomberga. V roce 1955 se pokoušela skupina pěti amerických misionářů obrátit Huaoranie na křesťanskou víru. Misionáři pořídili první fotografii divokého muže z kmene Huaorani a pojmenovali ho George. Pár dní nato byli kmenem Huaorani povražděni. Od 60. let jsou Huaoraniové postupně převáděni na křesťanskou víru a „civilizováni“. S postupem civilizace ztráceli Huaoraniové i svou půdu, na které se nacházelo velké nerostné bohatství. Huaoraniové se opět začali bránit a opět docházelo ke krvavým střetům. V roce 1987 jimi byl zabit katolický biskup Alejandro Labaca Ugarte OFMCap, který přijel na misii.

V dnešní době žijí Huaoraniové asi na jedné čtvrtině svého původního území. Spousta Huaoraniů se živí turistickým ruchem. Většina dětí má přístup ke vzdělání a navštěvují školy, ale spousta jich ještě žije tradičním způsobem života bez vzdělání.

Podle Brazilské organizace FUNAI je několik skupin Huaoraniů stále bez kontaktu s okolním světem. V roce 1990 došlo ke kontaktu s osamoceným Huaoranim, který byl členem kmene Tagaeri. Vypověděl, že kmen Tagaeri má jen hrstku členů a je v kmenové válce s kmenem Taromenane. Dále se zmínil o dalších dvou skupinách, rovněž nekontaktovaných Huaoraniů Oňamenane, která má jen šest členů a o skupině Huiňatare. V roce 2003 bylo zabito 30 Taromenaneů, příslušníky jiného kmene Huaoraniů, jako odplatu za zabití jednoho muže z jejich kmene. Ve stejném roce zabili těžaři 14 Tagaeriů. V roce 2005 se našlo tělo jednoho těžaře probodáno 30 oštěpy a se znetvořeným obličejem. V roce 2006 našli probodané tělo dalšího těžaře. Ve stejném roce bylo zabito 10 těžařů kmenem Taromenane a 30 Taromenaneů. V roce 2007 prohlásil prezident Ekvádoru jižní část národního parku Yasuni, kde tyto kmeny žijí za „uzavřenou zónu“

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Huaorani na Wikimedia Commons