Hroška

Přibližně 0,5 km jihovýchodním směrem od Hrošky se nacházela usedlost, jejíž založení lze na základě nalezené keramiky datovat již do 10.–11. století. Odkryté půdorysy různého stáří naznačují, že zde v daném období bývalo vždy jen jediné stavení. Když dosloužilo, nahradilo jej jiné v jeho bezprostřední blízkosti. Nejméně ve dvou případech je zřejmé, že stavby zanikly náhle. Byla zde zachycena původní poloha topeniště i nádoby, které byly kolem něj rozmístěné. Usedlost zanikla až v době intenzivnějšího osidlování zdejšího okolí, někdy ve druhé polovině 13. století.

Sruby z opracovaných klád omazaných hlínou bývaly částečně zahloubené. Obývala je obvykle jedna rodina, běžně šest až deset lidí. Kromě srubů se zde nacházely také nadzemní sýpky. V okolí stávaly dřevěné ohrady pro dobytek a drůbež. Mimo obydlí byly nalezeny dvě chlebové pece, ale i základ pece železářské. To je spolu s nálezy strusky dokladem, že se zdejší obyvatelé zabývali kromě běžného zemědělského hospodaření také zpracováním železné rudy. Ta se zde hojně vyskytuje ve formě tzv. bahenní rudy.

Byla zde nalezena i řada jam. Jde o pozůstatky těžby hlíny pro stavební účely, výrobu keramiky a podobně. Často v nich končil odpad.

Z nálezů lze zmínit keramiku charakteristickou rytými vlnicemi, železný nožík nebo záušnici ze stříbrné slitiny.

Zdejší usedlost je mimořádná svou příslušností do období, kdy zde historici předpokládají pohraniční les, mýcený a osidlovaný až ve 13. století. Ze stejného období je z celého okresu známo jen osídlení vázané na cestu při Divoké Orlici (Týniště nad Orlicí, Kostelec nad Orlicí, Doudleby) a hradiště v Opočně. Nalezenou osadu lze snad spojovat s nedalekou stezkou, která zde patrně fungovala již od pravěku a nepochybně byla jednou z důležitých komunikací pro pozdější osidlování Orlického podhůří.

V okolí Hrošky bývala celá řada dnes již vysušených rybníků. Prvně se uvádějí v zápisu do zemských desk z roku 1528. Vznik zdejších rybníků patrně souvisí s objevením třístupňové metody chovu ryb v 15. století. Tato nová metoda přinesla vynikající hospodářské výsledky a zároveň bylo možné díky rozdílným požadavkům na plůdkový, výtažník a hlavní rybník lépe využít terénní podmínky. Rybníky tedy byly zakládány téměř na všech příhodných místech.

Po slibném rozvoji však došlo k postupnému úpadku. Rybníkářství bylo ve většině případů prováděno i nadále tradičními postupy, bez nějakého vědeckého základu. Stále více se vytrácela pečlivost, s jakou se hospodáři o ryby starali v dřívějších dobách. K tomu dopomohla i třicetiletá válka, kdy bylo nepřátelským vojskem zpustošeno mnoho rybníků.

Další ranou pak byly změny podmínek hospodaření na počátku 19. století. Výnosné bylo pěstování obilí, stoupala cena ovčí vlny, na druhou stranu došlo k poklesu cen ryb. Zakládaly se ovčíny, přilehlá půda se měnila v pastviny, a protože byla snaha rozšiřovat výměru polí, nelze se divit, že došlo k vysušování nepříliš výnosných rybníků.

Z množství rybníků v okolí se do současnosti zachoval pouze rybník Buchta nedaleko Ovčína.