Homonacionalismus

Termínem homonacionalismus se označuje příznivý vztah mezi nacionalistickou ideologií a LGBT komunitou a jejími právy.[1][2][3]

Prvním pozorovatelem tohoto jevu byla výzkumnice a queer teoretička Jasbir K. Puarová v r. 2007, která zaznamenala snahy některých politických stran hájit práva LGBT komunity navzdory své rasistické a xenofobní platformě, zejména vůči islámu, opřenou o předsudky vůči přistěhovalcům přicházejícím z takového kulturního prostředí, že jsou homofobní, a že pouze západní svět je vůči sexuálním menšinám nejvíc rovnostářský.[1][2][4][5][6][7][8][9] Bílí Američané a krajně pravicové strany tak jako svůj argument kritiky imigrace používají snahu o sexuální diverzitu a podporu LGBT práv.[10][11][12]

Kritika tohoto fenoménu spočívá v jeho částečně sektářském způsobu pojetí LGBT hnutí pohybujícím se až na hraně netolerance a přehlížení homofobie a obecně nedostatku skutečné sociální rovnosti v západním světě.[13][14] Tato falešná představa rovnosti je obvykle rozporována přístupem k manželství, heteronormalizujícími vztahy mezi příslušníky LGBT komunity a šovinistickými postoji západní kultury k lidem přicházejícím ze zemí, které nejen že neuznávají homosexuální svazky, ale dokonce mnohdy i kriminalizují samotnou homosexualitu, což jsou z velké části právě ty muslimské.[2][15][16][17][18][19] Na závěr své studie Puarová uvádí, že se nejedná o lokální, nýbrž globální jev, který může znamenat historický posun.[20]

Bruno Perreau premisu Puarové argumentu kritizuje. Ač souhlasí s tvrzením, že nacionalistické tendence mezi příslušníky LGBT komunity nejsou pozitivní, tak se domnívá, že si Puarová idealizuje to, čemu sama říká "sexuálně nenormativní rasizovaný subjekt"."[1] Perreau vysvětluje, že dekonstrukce norem nemůže být spjatá s jejich reprodukcí.[21] Jason Ritchie taktéž kritizuje homonacionalistické sklony.[22]