Hodnocení soběstačnosti

Index Barthelové (anglicky označovaný také Barthel scale), který vytvořily Barthelová a Mahoneyová v roce 1965, hodnotí položky podle míry asistence. Rozpětí skóre je 0–100 bodů, hodnotící na dvou- či tříbodové stupnici při dosažených 10–15 bodech samostatné provedení, při 5 bodech provedení s dopomocí a při 0 bodech neprovedení. Test obsahuje deset položek: příjem jídla a tekutin, přesuny (židle, vozík, postel), osobní hygiena, použití WC, koupání, chůze po rovině, chůze do/ze schodů, oblékání, kontrola močení a stolice.[1] Jednotnou verzi českého překladu BI, včetně rozšířeného BI a kritérií hodnocení je možné nalézt na stránkách Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR.[2]

Výhodou testu je jeho rychlé provedení, jednoduchost a také fakt, že obsahuje všechny položky personálních ADL. Mezi jeho nevýhody patří, že BI může mít stejný výsledek u dvou pacientů s odlišnou úrovní nezávislosti, tzn. že nedokáže hodnotit detailní změny v jednotlivých položkách, dále nehodnotí psychosociální funkce.

Tento test je komplexnějším a detailnějším hodnotícím nástrojem. Hodnotí celkem 18 položek rozdělených do šesti oblastí: péči o sebe, kontrolu vyprazdňování, přesuny, lokomoci, komunikaci a sociální schopnosti, přičemž poslední dvě položky jsou odlišné od testu BI. Každá položka se hodnotí na škále od 1 do 7, kde 1 je celková závislost a 7 je celková nezávislost. Těchto sedm úrovní posléze určuje míru požadované asistence. Úrovně 6 a 7 nevyžadují asistenci, úrovně 5–1 vyžadují asistenci, která se vyjadřuje v procentech. Rozsah bodů je v rozmezí 18-126 bodů, následně se výsledek zakreslí do diagramu pro lepší znázornění výsledku.[1]

Výhodou testu je pokrytí psychosociálních položek, spolehlivost a hodnocení změn v průběhu času. Nevýhodou FIMu může být naopak časová náročnost, nutnost koupě licence a zaškolení v oblasti provedení a zhodnocení testu.

Katze a kol., kteří vytvořili hodnocení ADL v roce 1963, v testu obsáhli šest položek: koupání, oblékání, použití WC, přesuny, kontinenci a příjem jídla. Celkové bodování je rozděleno do skupin A-G, přičemž A znamená nezávislost ve všech položkách, kdežto G značí, že pacient provede jen jednu činnost ze šesti.[1]

Hodnocení PULSES vytvořili Moskowitz a McCann v roce 1957. Název testu je zkratka ze začátečních písmen anglických slov vyšetřovaných položek. P jako fyzický stav, U je horní končetina a označuje činnosti, u kterých je důležitá funkce horní končetiny, například osobní hygienu, příjem jídla atd., L značí dolní končetiny (pro přesuny), S jsou senzorické funkce (komunikace, smysly), E označuje vyměšování a S podpůrné faktory, které zahrnují rodinu, finanční zázemí apod. Položky se hodnotí na čtyřbodové škále 1–4, kde číslo 4 znamená závislost.[1]