High-end audio

Dala za vznik oblasti domácího kina (Home Theater)

Oblast dále rozdělena dle využití komponent: polovodičová technika, hybridní technika a samostatná oblast vakuové techniky (lampová technika) Toto dělení se vztahuje především na zesilovače a zdroje signálu. Reproduktory a sluchátka se dělí dle jiných pravidel.

S příchodem zvukového filmu nastala i potřeba uspokojit prostorový vjem a co nejvěrněji spojit sledovaný obraz se zvukovým doprovodem. S rozvíjejícím se technickým potenciálem začalo přibývat i počtu nezávislých zvukových stop (zvukových kanálů). Pro tyto kanály se do dnes užívá jednoduchého slovního označení a jednoduchého číselného značení.

Mono představuje jednokanálovou nahrávku (reprodukci nelze zaměňovat za poslech jednoho reproduktoru ze sterea nebo dokonce za poslech mono nahrávky na dvou reproduktorů vyzařujících stejné zvukové vlny)

Stereo je ryze dvoukanálová zvuková cesta, jež je v ideálním případě pořízena záznamem pouze ze dvou mikrofonů bez dalšího směšování s dalšími zdroji zvuku. Takovouto nahrávku lze označit příznačným názvem audiofilní. Využití mixu s dalšími zdroji, jako například s nahrávkami z dozvukových mikrofonů, které podpoří vjem velikosti prostoru (například nahrávky pořízené v katedrálách či v kostelech), lze taktéž kvalifikovat jako audiofilní. Z technických důvodů lze též akceptovat i snímání jednotlivých nástrojů z důvodu jejich odlišných akustických možností.

Kvadrofonie představovala rozsáhlou a velmi rozštěpenou oblast reprodukce již v dobách gramofonových nahrávek. Vyvinulo se větší množství nekompatibilních systémů jako SQ kvadrofonie. Kvadrofonie do značné míry změnila pohled na potřebu vícekanálového zvukového záznamu, ale i na vnímání zvuku jako doprovodu k filmu na rovnocennou části filmového díla.

Pro maximální zážitek se tento systém vyvinul ze základních systémů 5.1 a 7.1. Zvukový záznam ale neobsahuje 22 + 2 nezávislé kanály, ale je signálovým procesorem (DSP) za pomoci vhodných matematických algoritmů rozšířen o závislé kanály jež dokreslují hlavní zvukový signál. Běžně se reproduktory těchto systémů nenachází pouze v ose uší posluchačů, ale jsou umístěny také v prostoru nad posluchači. Samozřejmostí je středová poslechová poloha, posluchač sleduje nahrávku přibližně se středu aparatury rozmístěné okolo něho.

Pro správnou funkci vícekanálových systémů je nutná kalibrace. To představuje jak frekvenční úpravu, tak úpravu zpoždění jednotlivých kanálů vůči místu poslechu. Tento jev kompenzuje přibližně dobu, kterou potřebuje zvuková vlna, aby dorazila k posluchači. První systémy pro kalibraci využívaly přepnutí reproduktorů do funkce mikrofonů. Posluchač v místě poslechu tleskl a procesor vyhodnotil vzdálenost jednotlivých reproduktorů. Tato metoda byla využívána především u levnějších systémů nebo byla nahrazena fyzickým měřením vzdáleností uživatelem. Dalším krokem bylo využití jednokanálového mikrofonu, jež postupně přijímal různé frekvence z jednotlivých reproduktorů a na základě měření vyhodnotil jejich vzdálenost a akustické možnosti (pásmo) jednotlivých reproboxů.

Dnes se nejčastěji využívá kalibrace pomoci dvou mikrofonů umístěných ve vzdálenosti přibližně 20 cm, což představuje rozestup uší posluchače. Toto řešení lze kvalifikovat velice přínosně a z pohledu uživatele a je velice komfortní.

High-End uživatelé preferují různé přístupy ke konstrukci a technologii aparátů své hudební soustavy.

Jedna skupina preferuje využití znalostí z oblasti polovodičové techniky a DSP. Druhá část uživatelů se přiklání k směru, jež vznikl v šedesátých letech dvacátého století v Japonsku. Tento směr je označován jako Ultra-Fi. Znakem tohoto systému je využití znalostí o materiálech, vibracích a fyzikálních jevech. Příznivci toho směru uznávají minimalismus co do počtu součástek ve zvukové cestě. To vychází z předpokladu, že každá součást může a také ovlivní procházející signál. Ukázkovým audio řetězcem je triodový zesilovač v SE (v jednočinném režimu, třída A) s připojeným hornovým reproduktorem (předozátěžová horna nebo zadozátěžová horna). Z komerčního hlediska dochází částečně ke zvratu v ceně, jelikož takto maximálně zjednodušený systém může cenově překonat hranici velice složitého technického díla na bázi křemíku (technologie DSP, zesilovač třídy D - digitální zesilovač, apod.).

Vyspělost těchto systémů je stejná. Nelze se objektivně přiblížit jednomu či k druhému. Spíše se jedná o filosofickou otázku a o to, jak vyspělý je posluchač. Zda je schopen si vybrat optimální řešení pro své uspokojení. Limitem bývá také často prostor, finanční možnosti a také hudební styl, jež posluchače oslovuje. Každý máme také jiné fyzické předpoklady pro vnímání zvuku a obrazu. Extrémním příkladem je posluchač vážné hudby, jež je celý život hluchý a hudbu vnímá pouze hmatem, pohledem na spektrální ukazatele a záběry pořízené na koncertu. I tuto formu lze považovat za High-End, protože přichází s neobvyklým řešením a využívá plně smyslů posluchače.