Hieroklés z Alexandrie

Hieroklés studoval v Athénách a jeho mistrem byl Plútarchos z Athén (pozor, nezaměňovat s historikem Plútarchem z Chaironeie). Nakonec se vrátil do rodné Alexandrie, kde vyučoval. Zdá se, že v pozdější době byl z Alexandrie vyhnán, a tak musel odejít do Konstantinopole. Ale i v hlavním městě Římské říše byl za své náboženské a filosofické smýšlení utlačován a nakonec i uvržen do vězení.

Hieroklétova jediné kompletní dílo, které se dochovalo do současnosti jsou zápisky k Pythagorovu dílu Chrysa Epe. Ve středověku a v renesanci Hieroklés z Alexandrie požíval velké vážnosti, o čemž svědčí množství jeho děl přeložených do mnoha evropských jazyků. Hieroklés odsuzoval astrologický fatalismus na základě názoru, že astrologie se opírá o iracionálno spíše, než o věštby a boží prozřetelnost. Pro ten samý důvod odsuzoval různé okultní a magické praktiky, protože mají tendenci nahrazovat harmonický božský řád.[1]

Ačkoliv ve svých dochovaných dílech se o křesťanství nikdy nezmiňuje, jeho texty směřují ke smíření mezi tradičním řeckým náboženstvím a křesťanskou vírou, se kterou se Hieroklés mohl blíže poznat v Konstantinopoli.

Kompilovaná sbírka více než 260 antických vtipů od Hierokléa a Filágria nemá s osobou a dílem Hierokléa z Alexandrie žádnou souvislost. Rovněž částečně dochované dílo Prvky Etiky, které uchránil pozdější spisovatel a kompilátor Ioánnes Stobaíos pochází od stejnojmenného stoického filosofa Hierokléa, který byl současníkem Epiktéta a který byl ztotožněn s latinským „Hierocles Stoicus vir sanctus et gravis“ římského autora Aula Gellia.

• This article incorporates text from the Encyclopædia Britannica Eleventh Edition, a publication now in the public domain.

• A. Elter, Zu Hierokles dem Neuplatoniker, in: RheinMus 65, 1910, 175-199
• K. Praechter, Schulen u. Richtungen im Neuplatonismus, Genethl. f. Carl Robert, 1911, 141 ff.
• Ders., Christl.-neuplat. Beziehungen, in: ByZ 21, 1912, 1ff.
• F. Heinemann, Ammonius Sakkas u. der Ursprung des Neuplatonismus, in: Hermes 61, 1921, 1-27
• Hermann Langerbeck, The Philosophy of Ammonius Saccas, in: JHS 77, 1957, 67-74
• Hermann Langerbeck, RGG III, 1959, 314 f.
• Friedrich Wilhelm Köhler, Textgeschichte von Hierokles' Kommentar zum Carmen aureum der Pythagoreer (Diss.Mainz), 1965
• Willy Theiler, Ammonius, der Lehrer des Origines, in: Forschg. z. Neuplatonismus, Berlin 1966, 1-45
• Theo Kobusch, Stud. z. Philos. d. H. von Alexandrien: Unters. z. christl. Neuplatonismus (Diss. Gießen), 1972, München 1976
• NoeI Aujoulat, Sur la vie et les oeuvres de Hierocles, problèmes de chronologie, in: Pallas, Études sur l'antiquite 23, Toulouse 1976, 19-30
• Irmgard Hannemann-Haller, Plotins Schrift III.1 über das Schicksal. Quellen und Entwicklung seiner Schicksalslehre, (Diss. Bern), 1977
• Ilsetraut Hadot, Le Problème du néoplatonisme alexandrin. Hierocles et Semplicius. Études augustiniennes, Paris 1978 (m. Bibliogr.)
• Hermann S. Schibli, Hierocles of Alexandria, Oxford 2002 (Standardwerk, mit englischer, kommentierter Übersetzung der Werke).

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Hierocles of Alexandria na anglické Wikipedii.

• Antická filosofie
• Dějiny západní filosofie
• Novoplatónismus
• Alexandrijská škola

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Hieroklés z Alexandrie
• (německy)Literatur von und über Hierokles von Alexandria (Neuplatoniker)^{[nedostupný zdroj]} im Katalog der Deutschen Nationalbibliothek
• (německy)Eintrag (mit Literaturangaben) im Biographisch-Bibliographischen Kirchenlexikon (BBKL)