Stukač

Stukače jsou povětšině jednodomé, stálezelené stromy a keře s měkkým dřevem. Druh Hernandia ovigera dorůstá výšek až 40 metrů a výčetního průměru kmene 100 cm. Listy jsou jednoduché, střídavé, celistvé nebo řidčeji dlanitě laločnaté, u některých druhů je čepel štítnatá. Žilnatina je dlanitá nebo tvořená 3 až 7 páry prohnutých žilek, obloukovitě prohnutých k vrcholu čepele. Květenství jsou dlouze stopkatá, latovitá nebo thyrsoidní, nahloučená při konci větví. Jsou zpravidla složena ze svazečků tvořených 2 stopkatými samčími a jedním téměř přisedlým, středovým, samičím nebo oboupohlavným květem. Samčí květy jsou 3 až 5 (6) četné, se 3 až 5 (až 6) volnými nebo částečně srostlými tyčinkami. Samičí květy jsou 4 až 6 četné. Semeník je spodní a obsahuje jedinou komůrku. Čnělka je dužnatá, na bázi obklopená několika žlázkami vzniklými přeměnou staminodií. Plodem je peckovice (podle některých zdrojů oříšek), u většiny druhů obklopená zvětšenou, nafouklou, zdužnatělou číškou. Peckovice bývá podélně rýhovaná. Semena mají buď tvrdé nebo houbovité osemení.[1][2]

• 
  Stukač leknínolistý
• 
  Kvetoucí Hernandia moerenhoutiana
• 
  Rozpůlený plod H. moerenhoutiana

Rod stukač zahrnuje 24[3] až 27[4] druhů. Je zastoupen v tropech všech kontinentů. Největší počet druhů se vyskytuje v tropické Americe a na Tichomořských ostrovech. Stukače rostou charakteristicky v nížinných tropických deštných lesích. Některé endemické tichomořské druhy dosahují i submontánního stupně.[1] Stukač leknínolistý (Hernandia nymphaeifolia) je rozšířen na mořských pobřežích tropů Starého světa od východní Afriky až po Austrálii a Polynésii.[3][5] Roste téměř výhradně při mořských pobřežích, často v asociaci s mangrovovými porosty. Obvykle obsazuje zónu mezi litorální mangrovovou vegetací a tropickým pralesem a často roste pospolu s vrcholákem pravým (Terminalia catappa), kalbou obvejčitou (Calophyllum inophyllum) a baringtonií Barringtonia asiatica.[1]

Květy stukačů jsou vonné a obsahují lepkavá pylová zrna. Jsou pravděpodobně opylovány hmyzem.[1] Semena stukače leknínolistého mají houbovité osemení a díky tomu plavou na hladině. Jsou odolná vůči mořské vodě a druh se tak rozšířil mořskými proudy na tropických pobřežích různých oblastí Starého světa.[6] Na Jamajce jsou stukače živnými rostlinami velkého a kriticky ohroženého otakárka Papilio homerus,[7] v jihovýchodní Asii živí housenky otakárků Graphium codrus a Graphium empedovana.[8]

• 
  Otakárek Papilio homerus
• 
  Otakárek Graphium codrus

Druh Hernandia sonora popsal již Carl Linné v díle Species plantarum z roku 1973. V minulosti byl tento druh často mylně uváděn z tropické Asie a Austrálie. Vyskytuje se pouze v Latinské Americe, zatímco rostliny z tropů Starého světa byly ztotožněny s druhem Hernandia nymphaeifolia.[6][9]

• stukač leknínolistý (Hernandia nymphaeifolia)

Ekonomický význam stukačů není velký. Dřevo není příliš ceněné, neboť je měkké a málo trvanlivé. Stukač leknínolistý má měkké, lehké a snadno opracovatelné dřevo, které je v Malajsii známo pod názvem buah keras laut. Je používáno např. na výrobu plováků, dřeváků a nábytku. V Tichomoří se z něj zhotovují i rakve a z kmenů se vyrábějí kánoe. Olej ze semen se používá na svícení.[1][10][11] Na Maledivách je z plodů připravována pasta zvaná madhang, sloužící k utěsňování kánoí.[10] Měkké dřevo australského druhu Hernandia bivalvis bylo v minulosti používáno na brzdové obložení koňských povozů a olej ze semen sloužil jako mazivo.[6] Středoamerický druh Hernandia sonora je na Floridě vysazován jako pouliční a parkový strom.[12]

Některé druhy jsou využívány v domorodé medicíně. Pasta z listů stukače leknínolistého je používána na spáleniny, vředy, zranění a je také aplikována na čelo při bolestech hlavy. Rovněž kořeny a výhony slouží k léčení zranění. Na Maledivách jsou listy, kořeny, kůra a semena složkou tradičního přípravku na léčení zlomenin, zvaného 'ruhglu beys.[10][13][14] Rovněž listy, kůra a květy druhu Hernandia moerenhoutiana jsou v Tichomoří používány na spáleniny.[13]

• 
  Dřevo Hernandia cordigera