Heidelberský katechismus

Po počátečním kolísání, kam se během reformace zařadit, bylo německé hrabství Kurfiřtská Falc nasměrováno za vlády zbožného panovníka Fridricha III. do reformovaného tábora. Hrabě pověřil mladého theologa Zachariáše Ursina, aby sepsal učebnici víry, která by posílila náboženskou orientaci křesťanů pod jeho vládou. Částečně navazuje na dřívější protestantské katechismy.

Heidelberský katechismus je podle reformačních zásad silně provázán s Biblí. Používá biblické slovní obraty a uvádí přes 800 odkazů na biblická místa. Lze jej tedy považovat za svébytný výklad Bible.

Katechismus obsahuje 129 otázek a odpovědí. Dodatečně byl rozčleněn na 52 částí po několika otázkách, aby mohl být soustavně probrán při nedělních shromážděních v průběhu jednoho roku.

Heidelberský katechismus se postupně rozšířil do různých zemí v Německu, brzy se ujal v nizozemských a maďarských církvích. Všude tam je dodnes používán při výuce náboženství, konfirmační přípravě i při bohoslužbách. Poměrně malý význam má v anglicky a francouzsky mluvícím prostředí, kde se prosadily jiné katechismy. V českém evangelickém prostředí se Heidelberský katechismus výrazněji uplatnil až s ustavením Evangelické církve helvetského vyznání po tolerančním patentu. Česky vyšel v roce 1949 v překladu, který pořídil J.B.Jeschke. V pro katechismus jubilejním roce 2013 byl zveřejněn nový překlad, vypracovaný Petrem Cimalou.

Ekumenicky problematická je otázka 80. V původním vydání nebyla vůbec obsažena, jako jediná byla doplněna později. Ihned do druhého vydání ještě na jaře 1563 ji nařídil připsat panovník Fridrich III., zřejmě pod vlivem horlivého bohoslovce Oleviana, jemuž se oddíl o večeři Páně zdál příliš smířlivý a málo reformovaný. Odráží ostré soudobé spory s římskými katolíky ohledně pojetí této svátosti. Bohoslužba jiné křesťanské skupiny je zde příkře označena jako zlořečené či prokleté modlářství.

80. Jaký je rozdíl mezi večeří Páně a papežskou mší? Večeře Páně je nám svědectvím o tom, že máme dokonalé odpuštění všech svých hříchů prostřednictvím jednorázové oběti Ježíše Krista, kterou on sám jednou dokonal na kříži, a že Duchem svatým jsme jedno tělo s Kristem, jenž je nyní svým pravým tělem po pravici Otcově v nebi a tam chce být uctíván. Mše však učí, že ani živí, ani mrtví nemají odpuštění hříchů skrze utrpení Kristovo, ledaže by Kristus byl ještě denně kněžími při mši obětován, a že Kristus je tělesně pod způsobem chleba a vína a má být proto uctíván v nich. Mše tedy v podstatě není ničím jiným než zapřením jediné oběti a utrpení Ježíše Krista a zlořečeným modlářstvím.

Polemická výhrada, ukotvená ve věroučném spisu a leckdy přerůstající v předsudek, dlouhodobě ztěžovala dorozumění mezi katolíky a protestanty. Cenzoři v oblastech s nábožensky smíšeným obyvatelstvem opakovaně kvůli obavám z třenic zakazovali v této odpovědi tisknout poslední větu, naposledy v komunistickém Rumunsku. S rozvojem ekumenických vztahů zjistili samotní reformovaní křesťané, že šíře katolického pohledu zde není vykreslena správně. Objevily se různé poznámky a komentáře k tomuto místu. V roce 1994 připojilo vedení „Reformovaného svazu v Německu“ následující poznámku. (Opět jediná dodatečná poznámka v Heidelberském katechismu.)

Tento odsudek byl formulován před téměř 450 lety; v této podobě jej obsahově ani jazykově nelze zastávat. Polemika proti opakování jednorázové Kristovy oběti na kříží a proti uctívání živlů (chleba a vína) neodpovídá porozumění, jakého mohlo být doposud dosaženo v ekumenickém dialogu. Stávající rozdíl v učení spočívá v tom, že eucharistie je v římskokatolické církvi chápána jako "oběť", v evangelické bohoslužbě je večeře Páně chápána jako "hostina". Tento rozdíl by však neměl působit roztržku mezi církvemi.[1]