Gregg L. Semenza

Gregg Semenza se narodil roku 1956 v newyorském Flushingu.[5] Po absolvování střední školy Sleepy Hollow High School v roce 1974 začal studovat lékařskou genetiku na Harvardově univerzitě.[6] Poté studoval na Pensylvánské univerzitě, kde roku 1984 získal za svojí práci o sekvenci genů spojených s recesivní genetickou poruchou beta-talasémie doktorát.[6][7][8] Následně absolvoval Duke University Hospital v oboru pediatrie[9] a postdoktorandské stipendium na Univerzitě Johnse Hopkinse. Po ukončení studií založil a stal se prvním ředitelem cévního programu na Ústavu pro buněčné inženýrství při Univerzitě Johnse Hopkinse.[6]

Semenza je ženatý s Laurou Kaschovou-Semenzovou, se kterou se seznámil během studií na Univerzitě Johnse Hopkinse a která provozuje jedno z univerzitních zařízení pro genotypizaci.[6]

Ilustrace toho, jak buňky vnímají a přizpůsobují se dostupnosti kyslíku

Semenza zkoumal genovou expresi u transgenních zvířat, aby určil, jak ovlivňuje produkci erythropoetinu (EPO) v jejich těle. Podařilo se mu identifikovat genové sekvence, které exprimují hypoxií-indukovaný faktor (HIF). Jeho práce ukázala, že HIF proteiny se skládají ze dvou částí; HIF- 1β a HIF-1α, která se za běžných okolností rozpadá. Zabránit tomuto procesu, jak Semenza ukázal, dokáže pouze nízká hladina kyslíku v těle. O HIF-1α dále zjistil, že je nezbytný pro výrobní proces EPO, protože testované subjekty, které měly nedostatek HIF-1α, vykazovaly malformované krevní cévy a sníženou hladinu EPO. Dalším Semenzovým objevem bylo, že nadprodukce HIF-1α může vést k rakovině.[10]

Semenzův výzkum se překrývá s výzkumem Williama Kaelina a Petera Ratcliffea ohledně mechanismu detekce kyslíku v buňkách a toho, jak je produkce EPO regulována HIF a dalšími faktory. To vedlo k vývoji léků, které pomáhají léčit anémii, rakovinu a selhání ledvin.[11]

• 1989: Lucille P. Markey Scholar Award in Biomedical Science[12]
• 1995: Členství v American Society for Clinical Investigation[13]
• 2000: E. Mead Johnson Award for Research in Pediatrics[14]
• 2008: Členství v Národní akademii věd Spojených států amerických[15]
• 2008: Členství ve Association of American Physicians[16][12]
• 2010: Gairdner Foundation International Award[17]
• 2012: Členství v Institute of Medicine[18]
• 2012: The Scientific Grand Prize of the Lefoulon-Delalande Foundation[19]
• 2012: Stanley J. Korsmeyer Award, American Society for Clinical Investigation[20]
• 2014: Wiley Prize[21]
• 2016: Lasker Award (Spolu s Williamem Kaelinem a Peterem Ratcliffem)[10][22]
• 2019: Nobelova cena za fyziologii nebo lékařství společně s Peterem Ratcliffem a Williamem Kaelinem, „za objev způsobu, jak buňky vnímají a přizpůsobují se dostupnosti kyslíku”.[4][23][24]