Goya (opera)

Myšlenka na Menottiho poslední celovečerní operu vznikla roku 1977, když skladatel pozval do svého domu Yester House poblíž Edinburghu na večeři Plácida Dominga, který právě vystupoval na Edinburském festivalu v Carmen, a ten jej požádal, aby pro něj napsal operu.[1] Domingo současně navrhl i námět, život Francisca Goyi, kterému jeho slovy „vždy patřil můj obdiv jako umělci, ale také jako velkému španělskému vlastenci“. Menotti ihned souhlasil. Později se o tom vyjádřil: „Myslím, že to bylo poprvé, co jsem akceptoval myšlenku někoho jiného.“[2][3]

Menotti Goyu dokončil až o řadu let později. Inscenace byla konečně připravena jako vrchol sezóny 1986/87 washingtonské operní společnosti; produkce byla financována mimořádným milionem dolarů a předcházela jí značná mediální kampaň.[3][4] Partitura nebyla ještě nedlouho před uvedením hotova a na poslední chvíli pomáhali Menottimu s orchestrací skladatelé Stephen Douglas Burton a William Brohl.[3][5]

Slavnostní premiéra se konala pro vybrané obecenstvo (v hledišti seděla i španělská královna Sofie a americký ministr zahraničí George P. Shultz), které autory a účinkující zahrnulo ovacemi.[6][7] Představení z 28. listopadu 1986 bylo rovněž přenášeno televizí PBS v rámci série „Great Performances“.[8]

Hlavní příběh opery se zakládá na domnělém milostném vztahu mezi Goyou a jednou z jeho mecenášek, vévodkyní z Alby. Menotti o tom řekl: „Někteří si mohou myslet, že je to jen milostný příběh, ale ve všech mých operách se skrývá i symbolický význam. Vévodkyně je symbolem krásy. Domnívám se, že ten muž celý život usiloval o uměleckou dokonalost, a alespoň v opeře ona symbolizuje dokonalou krásu, která je nedosažitelná.“[9] Téma však podle skladatele spočívalo v něčem jiném: „V opeře jsem se snažil zachytit dualitu postavy: hrdinského umělce a plachou lidskou bytost. To je téma opery, a to je proč bylo tak těžké ji napsat!“[1]

Styl opery – označovaný při uvedení jako „vyšlý z módy“[10] – jde vědomě proti soudobým hudebním proudům, je podle skladatele „bezostyšně melodický a určitě hluboce zakořeněný v italské belcantové tradici, nebo jak tomu chcete říkat. Je hned vidět, že to je opera objednaná tenoristou a napsaná pro tenoristu.“[11] Zmíněný tenorista, Domingo, si také Menottiho chválil: „Píše svou hudbu melodickým způsobem, jediným možným způsobem pro zpěváka – a vždy pro potěšení publika.“[12]

Kritický ohlas na první inscenaci však byl vesměs negativní. New York Times kritizoval neobratnost a nepůvodnost jak libreta, tak hudby, nazval celou operu „ohromujícím cvičením v banalitě, svou povrchností podobným jiným [Menottiho] současným dílům,“ a recenze je uzavřena slovy „Tentokrát napsal pan Menotti parodii na menottiovskou operu.“[10] Los Angelese Times označil libreto za „hloupý, rozvláčný, afektovaný text, který redukoval složitého hrdinu na pouhého dalšího zamilovaného pozéra“ a v hudbě nalézal „krátkodeché melodie, předvídatelná samostatná čísla, kýčovité harmonie a otřepané dramatické obraty“.[7] Jen Washington Times nalezl některá zajímavá místa, avšak „… na každý krátký výron melodie připadaly věky nudné vokální hudby“.[13]

Poměrně náročná opera s poměrně nepříznivým kritickým ohlasem není uváděna často. V roce 1991 byla uvedena na Menottim založeném Festivalu dvou světů (Festival dei Due Mondi / Festival of Two Worlds) v italském Spoletu; skladatel ji po tento účel poněkud revidoval tak, aby hlavní role byla méně specifická pro Domingův hlas, a libreto přeložil do italštiny.[6] Kritický ohlas byl tentokrát příznivější.[14][15] Novou revizi partitury, tentokrát pro změněný Domingův hlas, provedl Menotti při příležitosti inscenace roku 2004 ve vídeňské divadlo Theater an der Wien.[2] Nejnověji (sezóna 2012/2013) byl Goya nastudován v městském divadle v Giessenu.[16]

Menotti nebyl jediný skladatel inspirovaný slavným španělským malířem. Nejznámějším z hudebních děl na náměty Goyových obrazů je klavírní suita „Goyescas“ španělského skladatele Enriqua Granadose z roku 1915. Operu inspirovanou Goyovými kresbami napsal též Michael Nyman (Facing Goya, 2000), existuje též opera Goya švédského skladatele Daniela Börtze, jež měla premiéru v Göteborgu roku 2009, nebo i stejnojmenná „techno-opera“ Lomeho Altmana z roku 2013, primát však má opera Goya českého skladatele Josefa Boháče z roku 1978.

Dvě flétny a pikola, dva hoboje a anglický roh, dva klarinety a basklarinet, dva hoboje, čtyři lední rohy, tři trubky, pozoun, tympány, bicí souprava, klavír, harfa, smyčce; za jevištěm: dvě trubky.[17]

• 1991 (CD, Nuova Era 7060/61, vydáno 1992). Zpívají (Karel IV.) Howard Bender, (Maria Luisa) Penelope Daner, (Manuel Godoy) Andrew Wentzel, (vévodkyně z Alby) Suzanna Guzmán, (Francisco Goya) César Hernández, (Martin Zapater) Boaz Senator, (Leocadia) Karen Nickell, (hostinský) Daniele Tonini, (služebná) Angela Adams, (hofmistr) Dominic Inferrera. Spoleto Festival Orchestra a Westminster Choir řídí Steven Mercurio. Záznam z představení Teatro Nuovo ve Spoletu. Zpíváno v italštině
• 2004 (DVD vydáno 2011, Arthaus). Zpívají (Karel IV.) Andreas Conrad, (Maria Luisa) Íride Martínez, (Manuel Godoy) Maurizio Muraro, (vévodkyně z Alby) Michelle Breedt, (Francisco Goya) Plácido Domingo, (Martin Zapater) Christian Gerharer. Spoleto Festival Orchestra a Westminster Choir řídí Steven Mercurio. Radio-Symphonieorchester Wien a Festival-Chor KlangBogen Wien řídí Emmanuel Villaume. Záznam inscenace Theater an der Wien, režie Kasper Bech Holten, výprava a kostýmy Steffen Aarfing, choreografie Nikolaus Adler.

Existuje rovněž televizní záznam premiérové inscenace z roku 1986, který však není komerčně dostupný.

Kritika premiéry v New York Times Kritika premiéry v Chicago Tribune