Giacinto Scelsi

Neměl výrazné hudební vzdělání. Nadšení pro futuristickou hudbu Luigi Russola předcházelo krátkému studiu ve Vídni u Schönbergova žáka Waltera Kleina. Byl prvním Italem, který pod vlivem vídeňské školy psal dvanáctitónovou hudbu. Později jej zaujala hudební teorie Alexandra Skrjabina, ovlivněná teosofií. Po nervovém zhroucení na konci 40. let přehodnotil dosavadní pohled na hudbu ve světle zkušeností ze svých cest po Indii a Tibetu.

S terapeutickými metodami založenými na kreativitě a imaginaci se seznámil za svého pobytu na švýcarské klinice zaměřené na nervové poruchy. Tyto zkušenosti obohatily jeho vztah k východní filosofii, zenu a józe a prakticky se začal zabývat problematikou nevědomí. V této souvislosti se též přiklonil k myšlenkám hnutí surrealismu.

„Zapomněl jsem vše, co jsem dosud o hudbě znal“, prohlásil a začal v opozici k převládajícímu poválečnému rozmachu serialismu hledat novou definici hudby založenou na jednotlivých tónech a jejich prostorové funkci. Poslech se měl zaměřit na holý tón, čímž Scelsi uvedl evropské hudební vnímání do nové dimenze. Na vrcholu tohoto období stojí skladba Quattro Pezzi su una nota sola pro komorní orchestr z roku 1959. Jeho práce byly často improvizací, kterou asistenti přepisovali z pásků do notového záznamu. Experimentoval s tónovými clustery, rezonancí zvuku nebo repetitivními vzorci či symetrickými strukturami. V přeneseném slova smyslu hledal „vnitřní tón“. Ačkoliv se jeho tvorba jeví v evropském kontextu jako minimalistická, obsahuje podstatné vlivy asijské kultury a je proto naprosto přirozené, že pod tímto vlivem pracuje s mikrointervaly. Například Klavírní suita č. 9 nazvaná Ttai z roku 1953 má evokovat představu chrámů z nichž zaznívá mantrická slabika Óm. Smyslem většiny skladeb je dosažení transcendence a setření rozdílu mezi hudební tvorbou, jejím poslechem a meditací. Sám tento přístup považoval za způsob autoterapie.

Svým extravagantním způsobem hudební tvorby se stával terčem kritiky, což mělo za následek značnou uzavřenost před veřejností. Teprve v polovině 80. let vystoupil ze skrytosti a na Mezinárodním festivalu v Kolíně nad Rýnem v roce 1987 se jeho tvorba setkala s vřelým přijetím.

Soupis jeho bohatého díla se dělí na čtyři tvůrčí období a jeho redigovaná podoba je k dispozici na internetu [1]. Vzhledem k faktu, že se širší veřejnosti jeho otevřelo teprve koncem 80. let 20. století, není detailně zkatalogizováno. Zčásti se na tom podílí improvizační metoda, s jakou autor pracoval, zčásti jeho vlastní skrytost. Na snaze zveřejnit jeho hudební odkaz má podíl Nadace Isabelly Scelsi.