Georgi Dimitrov

Georgi Dimitrov Michajlov (bulharsky Георги Димитров Михайлов, uváděný někdy po ruském způsobu jako Georgi Michajlovič Dimitrov a v češtině též jako Jiří Dimitrov, 18. června 1882 Kovačevci u Perniku – 2. července 1949 sanatorium Barvicha u Moskvy) byl bulharský komunistický politik, státník, revolucionář a bojovník komunistického hnutí. Známý je také díky aféře požáru budovy Říšského sněmu v Berlíně v roce 1933, kdy byl ze zapálení budovy parlamentu obviněn a sám se před lipským tribunálem obratně hájil.

Georgi Dimitrov
Fotografie pořízená v Číně roku 1930
Narození18.jul. / 30. června 1882greg.
Kovačevci nedaleko Perniku
Úmrtí2. července 1949 (ve věku 67 let)
Barvicha u Moskvy
Příčina úmrtíchoroba jater
Místo pohřbeníÚstřední hřbitov v Sofii
NárodnostBulhaři
Povolánípolitik, odborář a tiskař
OceněníŘád 9. září 1944 (1944)
Leninův řád
velkokříž Řádu znovuzrozeného Polska
Politické stranyBulharská komunistická strana
Komunistická strana Sovětského svazu
ChoťLjubica Ivošević Dimitrov
PříbuzníElena Dimitrova (sourozenec)
FunkceChairman of the Council of Ministers of the People's Republic of Bulgaria (1946–1949)
poslanec Nejvyššího sovětu SSSR
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dimitrov se již v dobách první světové války zapojil do socialistické opozice v tehdy jen několik desetiletí starém Bulharsku, zmítaném politickými změnami. Dimitrov později přesídlil do Sovětského svazu, získal jeho občanství a působil v mezinárodním komunistickém hnutí – již roku 1929 byl zvolen za člena středoevropské sekce Kominterny. Jako oběť tehdejšího nacistického režimu byl jeho proces za údajné zapálení budovy Reichstagu ostře sledován. V následujícím období (mezi lety 1935–1943) zastával Dimitrov také funkci generálního tajemníka komunistické internacionály (Kominterny). Jednalo se o posledního tajemníka, neboť posléze byla tato organizace Stalinem zrušena.

Dimitrov patřil k politikům, kteří iniciovali komunistický režim v Bulharsku. Jako vůdce protifašistického hnutí odporu získal jistou popularitu, neboť veřejnost byla s postupným oslabováním Německa, ke kterému se vláda i car přidali, nespokojena. Mnozí totiž stále pamatovali na první světovou válku, která skončila pro Bulharsko – spojence Německa a Rakousko-Uherska – porážkou. Původní koalice antifašistických sil, známá jako Vlastenecká fronta, kde byly zastoupeny mnohé proudy, se postupně transformovala ve prospěch Bulharské komunistické strany a země začala přebírat sovětské praktiky. Během Dimitrovovy vlády v Bulharsku na konci 40. let byly zahájeny rozsáhlé procesy, ve kterých byly odsouzeny desítky až stovky lidí, združstevněno zemědělství a zestátněny podniky a banky.

Rodina

V roce 1906 se oženil se srbskou módní návrhářkou Ljubicí Ivoševićovou (1882–1933). Jeho druhou manželkou se stala Rosa Fleischmanová z rodiny židovského řezníka v Boskovicích. Seznámil se s ní v roce 1927 ve Vídni, kde pracovala jako novinářka pro list Arbeiter Zeitung. Do Boskovic za ní i tajně dojížděl. Svatbu měli v roce 1934, a poté žili v Sovětském svazu. Žila zde s nimi i Fleischmannova rodina. Rosin bratr Bernard bojoval jako dělostřelec v 1. československém armádním sboru. V září 1947 Dimitrov kontaktoval Rudolfa Slánského, aby zajistil pomoc pro Fleischmannovu rodinu, která se se sovětskými pasy vracela z Moskvy do Boskovic. Jeho syn Míťa se narodil v roce 1936 a v dubnu 1943 zemřel na záškrt.[1][2] V roce 1944 adoptoval Dimitrov tříletého bulharského chlapce Bojka, pozdějšího bulharského ministra zahraničí.[3]

Kult osobnosti
Josif Stalin (vlevo) a Georgi Dimitrov (vpravo) v Moskvě v roce 1936

Po Dimitrovově smrti v roce 1949 bylo po vzoru Lenina vybudováno v Sofii ve jménu jeho odkazu mauzoleum, Dimitrovův rodný dům byl změněn na muzeum. Začal se vytvářet kult osobnosti. Nejvyšším řádem komunistického Bulharska se stal Dimitrovův řád, řada ulic i škol nesla jeho jméno.

V Česku neslo jméno Jiřího Dimitrova např. náměstí v Praze 7 (od roku 1948, dříve Holešovické náměstí) a základní škola tamtéž. Dokonce slévárna ČKD Blansko byla pojmenovány jeho jménem. Socha Dimitrova se nyní nachází v areálu sléváren. Po roce 1989 bylo náměstí přejmenováno na Ortenovo náměstí a škola na Základní školu T.G.Masaryka.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Георги Димитров na srbské Wikipedii.

  1. Naučná stezka židovskou čtvrtí[nedostupný zdroj] Oficiální stránky Boskovic
  2. Dimitrovův Deník Archivováno 6. 11. 2009 na Wayback Machine Nový směr, Milan Tůma, 17.6.2009
  3. Бойко Димитров Bulharská Wikipedie

Literatura
  • Georgi Dimitrov: 1882-1949. Příprava vydání Jiří Stano. Říčany u Prahy: Orego, 2007. 191 s. (Osobnosti). ISBN 80-86741-67-2.
  • DIMITROV, Georgi. The diary of Georgi Dimitrov, 1933-1949. Příprava vydání Ivo Banac. New Haven: Yale University Press, 2003. 495 s. (Annals of Communism). Dostupné online. Dostupné pro držitele karty Národní knihovny.
  • DIMITROV, Georgi, et al. Dimitrov and Stalin 1934-1943: letters from the Soviet archives. New Haven: Yale University Press, 2000. 278 s. (Annals of Communism). ISBN 0-300-08021-2.
  • DIMITROV, Vesselin. Stalin's cold war: Soviet foreign policy, democracy and communism in Bulgaria, 1941-1948. New York: Palgrave MacMillan, 2008. 252 s. (Global conflict and security since 1945). ISBN 978-0-230-52138-4.
  • KRYL, Miroslav. Deník Jiřího Dimitrova jako historický pramen (9.3.1933 - 6.2.1949). Slovanský přehled. 2007, roč. 93, čís. 4, s. 529–551. ISSN 0037-6922.
  • STANKOVA, Marietta. Georgi Dimitrov: a biography. London: I. B. Tauris, 2010. (Communist lives). Dostupné online. Dostupné pro držitele karty Národní knihovny.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.