Geografie zemědělství

Počátky jsou datovány již ke konci 18. století.[1] Mezi zakladatele patří Johann Heinrich von Thünen, který je znám především díky svému prostorovému modelu hospodářství. Další významnou osobností byl Alexander von Humboldt, který byl pro své mimořádné nadání a přínos vědě, přezdíván „nový Aristoteles“. V 70. letech 19. století se postupně objevují celistvé metodické postupy a první využití statistických údajů z hospodářské oblasti. Začátkem 20. století se začínají zkoumat přírodní vlivy na zemědělskou produkci a podmínky rozmísťování zemědělské výroby. Po první světové válce se objevují diskuse na téma výživa pro všechny a ničení přírodních zdrojů. Po druhé světové válce založena organizace FAO, která se těmto tématům věnuje.

Zemědělská výroba je jedním ze sektorů materiální výroby, jejíž výsledné produkty vznikly působením člověka na přírodu. V souvislosti s průmyslovou revolucí obecně klesá podíl zemědělství v celkové světové produkci materiálních statků. Význam zemědělské výroby je přikládán jako hlavní příjem potravy pro celou světovou populaci (zdrojem obživy může být dále rybářství). Kvůli podílu zaměstnanců v zemědělské sféře lze obecně rozdělovat státy na vyspělé a rozvojové, protože ve vyspělých státech se podíl zaměstnanců pohybuje mezi 2–10 %, zatímco v některých rozvojových zemích je to až 75 %. Indikátorem pokrokového zemědělství v dané zemi je především převaha živočišné výroby nad rostlinnou.

Je pěstování zemědělských plodin za účelem výroby potravin a krmiv pro zvířata.[3] Typická je rostlinná výroba v zemích, které se nacházejí v mírném pásu (USA, většina Evropy, Rusko, Austrálie). Tento typ zemědělské výroby je mimořádně náročný na prostor – je potřeba mnoha tisíc hektarů orné půdy, aby mohlo být vyprodukováno dostatečné množství plodin pro uspokojení poptávky. K obdělávání takto obrovských oblastí je také zapotřebí velmi nákladná těžká technika. Kvůli vysoké ceně těchto strojů je pro zemědělské podniky výnosnost plodin na prvním místě. Často se proto uchylují k používání chemických přípravků na podporu růstu rostlin, nebo herbicidů, které však mohou negativně ovlivňovat zdraví konzumentů. K nejčastěji pěstovaným plodinám patří například pšenice (exportní plodina č. 1), ječmen, oves a žito, brambory, nebo řepka olejná. Kromě těchto plodin je také rostlinná výroba zdrojem některých surovin pro farmaceutický průmysl (např. pěstování ostropestřce mariánského).[4]

Je zaměřena jednak na chov dobytka a jednak na pěstování plodin, které slouží jako krmivo pro dobytek (např. krmná kukuřice). Živočišná výroba může mít podobu pastevectví (zejména v rozvojových zemích). Produkuje maso, vlnu, kůže, mléko a další komodity, které jsou spjaté s chovem různých zvířat. Chov zvířat tak není koncentrován pouze na produkci masa. Živočišná výroba je zastoupena v místech, kde není dostatek úrodné půdy pro uspokojení potřeb rostlinné výroby. Typickými oblastmi, kde chov hospodářských zvířat převažuje nad rostlinnou výrobou jsou například státy Středního východu, Argentina, Uruguay, jižní Afrika, nebo Nový Zéland. Chov dobytka a turu je o poznání méně náročný na prostor, než pěstování plodin, protože v podstatě je nutná pouze budova na jeho ustájení. Na druhou stranu je finanční náročnost navyšována náklady, které souvisí s péčí o dobytek (krmivo, očkování proti nemocem, likvidace mrvy, atd).

Agrární politika (nebo také zemědělská politika) je zaměřena na produkci potravin, zvyšování zemědělské produkce co do kvality i množství a zabezpečení životní úrovně zemědělců. Mimo to také kontroluje pohyb potravin na mezinárodní úrovni a zajišťuje jejich cenové mantinely. Tyto uměle vytvořené mantinely jsou zemědělským podnikům kompenzovány formou dotací, které se i přes jejich obrovskou finanční náročnost stále využívají.

Podle aktuálních statistik je na světě přibližně 821 milionů podvyživených lidí.[5] Mnohem vyšší počet lidí, konkrétně 1,2 miliardy lidí, nemá přístup ke kvalitní pitné vodě.[6] Tato problematika je spojena především s obrovským nárůstem světové populace a neefektivním hospodářstvím v rozvojových zemích. S tím je spojena i vysoká úmrtnost novorozenců, pro které je výživa obzvláště důležitá. Tímto globálním problémem se zabývá řada organizací, například FAO.