Gemma Galganiová

Gemma Galgani se narodila 12. března 1878 ve vesničce Camigliano v provinčním městě Capannori. Gemma se narodila jako pátá z osmi dětí; její otec Enrico Galgani byl prosperujícím lékárníkem. Brzy po narození Gemmy se rodina přestěhovala na sever z Camigliana do nového domova v toskánském městě Lucca kvůli lepšímu vzdělání dětí. Matka Gemmy, Aurelia Galgani, onemocněla tuberkulózou. Když bylo Gemmě dva a půl roku, byla umístěna do soukromé mateřské školy, kterou vedli Elena a Ersilia Vallini. Během tohoto období zemřelo několik členů rodiny Galgani. Jejich prvorozené dítě Carlo a Gemmina mladší sestra Giulia zemřeli v raném věku. Dne 17. září 1885 zemřela Aurelia Galgani (matka Gemmy) na tuberkulózu, kterou trpěla pět let. V době úmrtí matky měla Gemma pouhých osm let. Na stejnou nemoc zemřel během studia kněžství Gemmin milovaný bratr Gino.[1]

Gemma byla poslána do katolické školy v Lucce, kterou vedly Sestry sv. Zity. Vynikala ve francouzštině, aritmetice a hudbě. V devíti letech jí bylo dovoleno přistoupit k prvnímu svatému přijímání. Gemma byla velmi oblíbená jak mezi učiteli, tak i žáky. Přestože byla tichá a zdrženlivá, vždy byla milá. Před ukončením studia musela Gemma bohužel kvůli chronickým zdravotním potížím opustit školu.[2]

Ve věku 16 let Gema onemocněla meningitidou (zánětem mozkových blan), ale uzdravila se. Své mimořádné vyléčení připisovala Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu na přímluvu svatého Gabriela Possenti od Panny Marie Bolestné a svaté Marguerite Marie Alacoque.[1]

Krátce po dovršení 18 let Gemma osiřela a poté byla zodpovědná za výchovu svých sedmi mladších sourozenců, což dělala se svou tetou Carolinou. Když někteří její sourozenci stárli natolik, aby nesli odpovědnost, Gemma šla krátce žít k vdané tetě. Odmítla dvě nabídky k sňatku, protože chtěla zůstat v tichu a věnovat se modlitbě. V této době se stala hospodyní u rodiny Giannini.[1][2]

Matteo Gianini byl lékárníkem z Luccy, kolegou Gemina otce. Patřil k těm, kdo se staral o Gemmu a její sourozence, po smrti jejich otce, kdy rodina upadla do bídy. Později se Gemma starala o jeho osm dětí a vypomáhala v jeho domácnosti. Gemma chtěla vstoupit do řádu k sestrám pasionisstkám, to však nebylo možné, proto uvítala příležitost žít v nové rodině. Pro její chatrné zdraví však nemohla příliš doma pomáhat.[3]

Podle biografie napsané jejím duchovním Germanem Ruoppolou [4] se u Gemmy dne 8. června 1899 ve věku jednadvaceti let objevily známky stigmat. Uvedla, že mluvila se svým strážným andělem, Ježíšem, Pannou Marií a dalšími svatými – zejména s Gabrielem Bolestné Panny Marie. Podle jejích svědectví od nich někdy dostávala zvláštní zprávy o současných nebo budoucích událostech. Se zhoršujícím se zdravím ji Ruoppolo nařídil, aby se modlila za zmizení stigmat; udělala tak a známky přestaly.[1] Řekla, že často odolávala ďáblovým útokům.

Gemma byla často nalezena v extatickém stavu. Měla schopnost levitace. Údajně když jednou objala ruce kolem kříže v jídelně, zjistila, že se vznáší nad podlahou.[5]

Poprvé se u Gemmy objevila stigmata dne 8. června 1899, v předvečer svátku Nejsvětějšího Srdce. Píše:

"Cítila jsem vnitřní zármutek za své hříchy, ale tak intenzivní, že jsem už nikdy podobný necítila ... Moje vůle mě přiměla všechny je nenávidět a slíbit, že za ně budu trpět jako odpuštění. Pak se myšlenky ve mně hustě tlačily a byly to myšlenky na smutek, lásku, strach, naději a útěchu."[1]

V následném vytržení uviděla Gemma svého strážného anděla ve společnosti Panny Marie:

"Panna Maria otevřela svůj plášť a přikryla mě ním. Právě v tu chvíli se objevil Ježíš s otevřenými ranami; krev z nich netekla, ale plameny ohně, které v jednom okamžiku přišly a dotkly se mých rukou, nohou a srdce. Cítila jsem, že umírám, a měla jsem spadnout, ale pro svou matku (Pannu Marii), která mě podporovala a držela pod svým pláštěm. Zůstala jsem tedy několik hodin. Potom mě matka políbila na čelo, vidění zmizelo a já jsem se ocitla na kolenou; ale stále jsem měla ostré bolesti v rukou, nohou a srdci. Vstala jsem, abych se dostala do postele, a viděla, že z míst, kde jsem měla bolesti, tekla krev. Přikryla jsem je, jak jsem mohla, a pak jsem se s pomocí svého anděla strážného dostala do postele."[1]

Lékař Pietro Pfanner, který znal svatou Gemmu od dětství, zkoumal její tvrzení o stigmatech. Pozoroval hysterické chování a měl podezření, že mohla trpět formou neurózy. Pfanner prozkoumal Gemmu a všiml si skvrn krve na dlaních jejích rukou, ale když nařídil otřít krev vlhkým ručníkem, nenašel žádné rány. Došel k závěru, že si tento jev způsobil sama. Při jiné příležitosti tvrdila totéž Cecilia Giannini, která pozorovala šicí jehlu na podlaze vedle ní.[1]

Gemma byla v okolí Luccy před svou smrtí dobře známá, zejména mezi chudobnými. Názory na ni byly rozdílné. Někteří lidé obdivovali její mimořádné ctnosti a ze zbožné úcty a obdivu ji označovali jako Pannu z Luccy. Jiní se jí vysmívali (včetně její mladší sestry Angeliny, která si zřejmě během takových zážitků zvykla z ní dělat legraci) a během kanonizačního procesu Gemmy byla považována za „nezpůsobilou“ svědčit kvůli obviněním ze snahy těžit z pověsti Gemmy.[6]

Začátkem roku 1903 byla Gemmě diagnostikována tuberkulóza a upadla do dlouhého a často bolestivého období doprovázeného několika mystickými jevy. Jedna z řeholních ošetřujících sester, která byla svědkem takového jevu uvedla: „Starali jsme se o mnoho dobrých nemocných lidí, ale nikdy jsme nic takového neviděli.“ Na začátku Svatého týdne 1903 se její zdravotní stav rychle zhoršil a na Velký pátek velmi trpěla a 11. dubna 1903, na Velkou sobotu, umírala v malé místnosti naproti domu Giannini. Po důkladném prozkoumání jejího života církví byla dne 14. května 1933 blahořečená a dne 2. května 1940 prohlášená za svatou. Gemminy relikvie jsou uloženy ve svatyni Santa Gemma spojené s passionistickým klášterem v italské Lucce. Od roku 1985 je její srdce umístěno v Santuario de Santa Gema ve španělském Madridu. Zpovědník Gemmy Galgani, Germano Ruoppolo, který ji významně ovlivnil, o ní později napsal knihu.[7]

• 
  Aurelia a Enrico Galgani, rodiče Gemmy
• 
  kostel sv. Gemmy Galgani v Římě