Gary L. Francione

Francione obdržel bakalářský titul z filosofie na Rochesterské univerzitě. Kvalifikoval se na stipendium od společnosti Phi Beta Kappa, což mu umožnilo jet studovat do Velké Británie. Magisterský titul a titul doktora práv obdržel na Univerzitě ve Virginii. Následně dělal editora časopisu Virgninia Law Review. Během následujících letech asistoval soudci Albertovi Tate, Jr. a také soudkyni Nejvyššího soudu Spojených států, Sandře Day O'Connor. Roku 1984 obdržel telefonát z Pensylvánské univerzity, která mu nabídla, že by mohl učit právní vědu. Roku 1987 se stal kmenovým pedagogickým zaměstnancem této školy. Od roku 1989 je součástí pedagogického sboru Rutgersovy univerzity. Byl hostujícím profesorem na několika univerzitách v USA i Evropě (např. na Madridské univerzitě).

Roku 1990 Francione spolu s prof. Annou Charlton započali Rutgers Animal Rights Project, ve kterém studenti dostávali akademické kredity za práci na případech, zahrnujících zvířata. Projekt uzavřeli roku 2000, ale nadále pokračují ve výuce teorie práv zvířat, zákona o ochraně zvířat, lidská práva a práva zvířat. Francione také vyučuje kriminální zákon, kriminální proceduru a právní filosofii. První kurz o právech zvířat a zákoně na ochranu zvířat učil roku 1989. Roku 1995 The New York Times napsal, že Centrum práv zvířat na Rutgersově univerzitě má denně 200 telefonátů, ale že přes polovinu případů Francione prohrává, protože je příliš striktní.[1]

Francione je také aktivní ve veřejné debatě o východiscích z klimatické krize, roku 2018 podepsal otevřený dopis britské vládě, který ji obviňoval z nedostatečné ochrany klimatu a životního prostředí.[2] Podpořil tak Extinction Rebellion, environmentální hnutí občanské neposlušnosti, vyžadující akci ohledně klimatické krize a dekarbonizaci společnosti.

Ve své knize Animals, Property and the Law (Zvířata, majetek a zákon) zavedl Francione pojem právní welfarismus (legal welfarism). Základem jeho teorie je, že z klasické pozice ochranářství zvířat – tedy že by se nemělo způsobovat zbytečné utrpení – lze odvodit požadavek na práva zvířat. Jenže zákony, které vyžadují „humánní“ zacházení se zvířaty a to, aby jim nebylo způsobováno zbytečné utrpení, ve skutečnosti mnoho ochrany zvířatům neposkytují. Srovnávání váhy zájmů obou stran není možné. A to z toho důvodu, že mimolidská zvířata mají dle zákona hodnotu pouze jako komodity a jejich zájmy nejsou brány morálně v potaz. Takže ačkoli existují zákony, které mají mimolidská zvířata chránit, lidé s nimi zachází způsoby, které bychom nazývali mučením, v případě, že by se jednalo o člověka. Bylo by sice možné zvyšovat množství opatření na ochranu zvířat, ale to pouze do té doby, než by se to stalo příliš drahým.[3]

Podle Franciona není právní welfarismus způsobilý rozpoznat inherentní hodnotu zvířat. Jejich hodnota je v právním welfarismu totiž odvozována pouze od jejich účelu jako majetku, např. pro produkci jídla. V rámci tohoto paradigmatu se ptáme, jaká míra utrpení je přípustná za účelem dosažení našeho cíle. Jestliže se například zvířata využívaná v zemědělství kastrují nebo značkují, pokládáme to za nutné, protože o těchto zvířatech předpokládáme, že netrpí zbytečně.[4]

Francione je kritikem tzv. hnutí za práva zvířat. Zdůrazňuje zásadní neporozumění teorii práv zvířat prakticky ve všech organizacích, které se o práva zvířat zasazují svými vlastními způsoby a metodami. Podle Franciona dlouhodobé požadavky některých organizací neodpovídají konceptu práv zvířat. O zbytku organizací, které otevřeně prohlašují, že zvířatům musí být přiznána základní práva a že mnoho praktik bez ohledu na jejich konkrétní podobu by mělo být zrušeno, se domnívá, že mohou být použity jako legitimní a účinný prostředek k dosažení abolicionistických cílů.

Francione také zavedl pojem „nový welfarismus“, jako nové welfaristy označuje ty, kteří tvrdí, že podporují práva zvířat, ale zároveň prosazují zlepšování životních podmínek zvířat jako primární způsob, jak postupně dosáhnout uznání inherentní hodnoty zvířat. Tvrdí, že pro tuto pozici neexistuje žádná faktická podpora, protože nejenže regulace zřídkakdy překročí rámec zacházení se zvířaty jako s ekonomickými komoditami, ale dokonce že domnění, že regulace zlepšila „humánní“ zacházení se zvířaty, může výrazně usnadnit a prohloubit další vykořisťování zvířat tím, že se veřejnost díky tomu bude cítit pohodlněji při konzumaci živočišných produktů.

Ústředním principem Francionovy filozofie je veganství, které považuje za nejdůležitější formu inkrementální změny v rámci abolicionismu. Francione také tvrdí, že hnutí za práva zvířat je logickým rozšířením hnutí za mír a mělo by mít nenásilný přístup. Tvrdí, že abolicionistické/veganské hnutí je radikální a že násilí je zpátečnické.

Ve své knize Rain Without Thunder: The Ideology of the Animal Rights Movement (Déšť bez hromu: Ideologie hnutí za práva zvířat) uvádí pět kritérií, které charakterizují nový welfarismus:

1. Noví welfaristé odmítají etiku, která považuje zvířata za pouhé prostředky k dosahování lidských cílů. Nějakým způsobem jejich pozice zahrnuje z dlouhodobého hlediska zrušení statusu komodity u zvířat a ustanovení jejich subjektivních práv.
2. Věří, že tento dlouhodobý cíl nelze převést do politické praxe.
3. Z (2) vyvozují, že každý požadavek na zlepšení ochrany zvířat je eticky ospravedlnitelný, i když nezpochybňuje, ani neospravedlňuje status komodit mimolidských zvířat. Opatření, zlepšující životní podmínky zvířat jsou podle nich zlepšováním práv zvířat.
4. Domnívají se, že zlepšování životních podmínek zvířat z dlouhodobého hlediska způsobí, že budou uznána práva zvířat.
5. Odmítají obvinění z morální inkonzistence, že regulace využívání zvířat a jeho zrušení si navzájem odporují.

Teoretický původ nového welfarismu Francione spatřuje v díle Petera Singera, který podle něj způsobil svým použitím výrazu „práva zvířat“ zmatek. Singer totiž koncept práv zvířat odmítá. Přední aktivisté, jako je Ingrid Newkirk a Henry Spira, odkazují na Singera a své aktivity formují podle jeho maxim. Přitom oba odmítají pozici Toma Regana, jehož filosofie je považována za klasický deontologický protinávrh k postoji Petera Singera, týkající se práv zvířat. Francione k Singerovi kriticky poznamenává, že praktické kritérium pro rozlišování mezi vykořisťovateli a těmi, kteří osvobozují zvířata podle toho, zda projevují „soucit“ se zvířaty jinými než lidskými, je příliš slabé na to, aby udrželo dělicí čáru. Rozlišení by nebylo možné. Tvrzení, že reformy životních podmínek zvířat někdy vedly k abolicionismu, považuje za prakticky vyvrácené. Pomocí konstruktivního argumentu odmítá skutečnost, že pro teorii abolicionismu nemůže existovat účinná praxe. (viz níže část vlastní přístup)

Jako hlavní rozdíl mezi pozicí Singera a pozicí za práva zvířat cituje Francione poznámky Singera ve druhém vydání Osvobození zvířat. Singer v knize uvádí, že většina zvířat, která se používají k výrobě takzvaného jídla, nemá v zásadě „žádná přání ohledně budoucnosti“, nebo žádnou „duchovní existenci v časovém kontinuu.“ To je irelevantní při hodnocení forem chovů zvířat, které způsobují značnou míru bolesti nebo utrpení. Ale je to rozhodující, pokud chceme hodnotit formy produkce, ve kterých „jsou zvířata rychle a bezbolestně zabita poté, co žila ve volném výběhu, prožila příjemný život v sociálních skupinách, který splňoval jejich přirozené potřeby“. Podle Franciona není Singerův filozofický základ pro odmítnutí (většiny forem) vykořisťování zvířat argumentem pro spravedlnost, ale pouze empirickým hodnocením důsledků akce, která by mohla mít odlišný dopad na ostatní. Tom Regan, aktivista za deontologická práva zvířat, i Reymond G. Frey, který odmítá pozici Singera i Regana, poznamenávají, že Singer ignoruje existenční zájmy lidí zapojených do chovu hospodářských zvířat, například kvůli živobytí. Ty nejsou snadno patrné a může je tak odmítnout jako irelevantní. Singerovo odmítnutí zvířecích továren je v jeho etice mnohem kontroverznější, než jak jej Singer zobrazuje.

Francione kritizuje také monotematické kampaně (anglicky single-issue campaigns, kampaně, zaměřující se na jeden konkrétní typ využívání zvířat). Příkladem může být kampaň za zákaz využívání divokých zvířat v cirkusech, za zákaz klecových chovů nebo zákaz využívání lišek na kožešinu. Z těchto kampaní přitom není jasně zřejmé, že samotné využívání zvířat je morálně neakceptovatelné. Tyto kampaně podle něj vytváří dojem, že daný aspekt využívání zvířat je eticky odlišný od ostatních. Kromě toho prý posunování cílů a nejasnosti vytváří dojem, jakoby hnutí mělo tajnou agendu. Mnoho organizací monotematické kampaně využívá, aby mohlo „prodávat“ řešení daných problémů, aniž by zpochybňovalo využívání zvířat jako celek.

Srovnávací protiargumenty, že např. kampaně proti zneužívání dětí neuvádějí, že znásilnění lze ospravedlnit u dospělých, Francione odmítá. Tvrdí, že problémy v kontextu práv zvířat mají odlišnou sociologickou strukturu.

„Když X [např. zneužívání dětí], Y [např. znásilnění] i Z [např. mučení] považovány všechny za morálně nežádoucí, pak rozhodnutí pracovat na odstranění X nevyvolává dojem, že Y a Z morálně přijatelné jsou. Jenže když jde o práva mimolidských zvířat, analýza dopadá jinak. Většina lidí si myslí, že jíst maso, mléko a využívat další produkty ze zvířat je tak běžné jako pít vodu nebo dýchat vzduch. Když zdůrazňujeme jednu formu využívání zvířat, neodlučně tím vytváříme morální odlišnosti od dalších forem jejich využívání.“[5]

V sociologii má tento pojem mírně odlišný význam: zaměřování se na jeden společenský aspekt emancipace aspekt v izolaci od ostatních, např. zrušení vykořisťování zvířat, aniž by se kritizovaly jiné formy diskriminace.

• Práva zvířat
• Tom Regan
• Peter Singer

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Gary L. Francione na Wikimedia Commons

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Gary L. Francione na německé Wikipedii.