Friedrich Reinhold Kreutzwald

Narodil se na panství Jõepere v estonském kraji Virumaa. Pocházel z nevolnické rodiny obuvníka a dětství strávil na panství poblíž Rakvere, kde jeho otec po vyvázání z nevolnictví roku 1815 pracoval jako skladník a jeho matka jako pokojská. Své jméno (Kreutzwald) získal stejně jako většina ostatních nevolníků po svém německém pánu, jinak by se po rodičích jmenoval Ristmets.[1] Studoval na krajské německé škole v Rakvere a v Tallinnu. Poté se stal učitelem na základní škole v Tallinnu a dva roky působil jako domácí učitel v Petrohradě. V letech 1826-1833 studoval na Tartuské univerzitě medicínu a zajímal se také o dějiny literatury a estetiku. Byl i členem univerzitního kroužku, který si říkal Estonská učená společnost a jehož členové byli zapáleni pro estonskou kulturu. Duchovním otcem kroužku byl F. R. Faehlmann, estonský lékař, filolog a sběratel estonských národních pohádek, se kterým se Kreutzwald přátelil až do smrti (jejich korespondence byla vydána roku 1936 v Tartu jako Faehlmanni ja Kreutzwaldi kirjavahetus). Kreutzwald byl také ovlivněn myšlenkami Johanna Gottfrieda Herdera.[1] Po ukončení studií prováděl lékařskou praxi ve Võru a od roku 1877 v Tartu, kde pokračoval ve své bohaté kulturní činnosti.

Ještě před nástupem na univerzitu se Kreutzwald věnoval překladům německých děl do estonštiny. Tak například přeložil fragmenty Schillerovy divadelní hry Loupežníci (1781).[1]

Jeho první literární díla vznikala v rámci osvětové činnosti a většinou se opírala o německé předlohy - např. Kmotra liška (Reinuvader rebane, 1850) nebo Svět a leccos, co s ním souvisí (Maailm ja mõnda, mis seal sees leida on, 1848-1849).

Přátelství s F.R.Faehlmannem jej přivedlo ke studiu a sběratelství estonských národních pohádek. Výsledkem byl obsáhlý výbor Báchorky ze země tisíce ostrovů (Eesti rahva ennemuisteed jutud, 1866).

Jeho vrcholným dílem je hrdinský veršovaný epos Syn Kalevův (Kalevipoeg,1857-1861). Epos probouzel estonský lid po stránce národní i sociální a dodával mu naději na lepší budoucnost. Kreutzwald za něj roku 1860 dostal cenu Ruské akademie věd.[1]

Tento epos a výše zmíněný výbor pohádek zastínily Kreutzwaldovu ostatní tvorbu včetně básní Písně viruského barda (Viru lauliku laulud, 1865), k nimž ho inspirovala krása přírody a všehomíra. Zvolil pro ně aliterační verš starobylých estonských národních písní. Týmž veršem je psána i poema Válka (Sõda, 1854) a posmrtně publikované poemy Lembitu (1885).