Friedrich Georg Wied-Runkel

Pocházel ze starého říšského rodu Wiedů, narodil se jako čtvrtý syn hraběte Karla Wied-Runkela (1684–1764). V mládí vstoupil do císařské armády a pod Evženem Savojským se zúčastnil války o polské dědictví. Následující války proti Turkům se zúčastnil jako štábní důstojník. Na počátku války o rakouské dědictví byl povýšen na plukovníka (1741), zúčastnil se obléhání Prahy a po bitvě u Chotusic byl pověřen úkolem předat mírové návrhy pruskému králi Fridrichovi II. V roce 1745 dosáhl hodnosti generálmajora a bojoval v Nizozemí. Na začátku sedmileté války byl povýšen na polního podmaršála (1757). V bitvě u Kolína byl velitelem záložních sborů pěchoty, ale podnikl s nimi rozhodující útok proti pruským vojskům.[1] Téhož roku byl dekorován nově založeným Řádem Marie Terezie. Úspěšně si vedl i v dalších taženích a za účast v bitvě u Torgavy obdržel velkokříž Řádu Marie Terezie. Po sedmileté válce byl dlouholetým zemským velitelem v Čechách se sídlem v Praze (1765–1778).[2][3] V roce 1768 byl povýšen do hodnosti polního zbrojmistra. V Čechách získal oblibu díky opatřením proti hladomoru v letech 1770–1772. V roce 1778 získal hodnost polního maršála[4] a byl jmenován guvernérem v Lombardii, zemřel o necelý rok později v Miláně. Mimo jiné byl též císařským tajným radou a komořím.