František Kralert

Profesí byl lékařem a působil jako první primář a ředitel pelhřimovské nemocnice.[5] Vydal spis o léčivých vodách v Čechách.[6] V letech 1848 – 1874 zastával funkci starosty Pelhřimova. Roku 1938 byla po něm v tomto městě pojmenována ulice Dr. Kralerta na základě návrhu místního muzejního spolku.[7]

Po obnovení ústavního života v Rakouském císařství počátkem 60. let 19. století se zapojil i do zemské a celostátní politiky. V zemských volbách v Čechách v roce 1861 byl zvolen v kurii venkovských obcí (volební obvod Pelhřimov – Pacov – Kamenice – Počátky) do Českého zemského sněmu. Zvolen byl jako oficiální kandidát českého volebního výboru Národní strana.[8] Opětovně byl zvolen do sněmu za týž obvod v zemských volbách v lednu 1867[9] i v krátce poté konaných zemských volbách v březnu 1867.[10]

V srpnu 1868 patřil mezi 81 signatářů státoprávní deklarace českých poslanců, v níž česká politická reprezentace odmítla centralistické směřování státu a hájila české státní právo.[11] Mandát na sněmu obhájil také v zemských volbách v roce 1870[12] a zemských volbách v roce 1872.[13] Čeští poslanci tehdy na protest praktikovali politiku pasivní rezistence, při níž bojkotovali práci zemského sněmu. Kvůli absenci tak byli zbavování mandátů a v nově vypsaných doplňovacích volbách byli vesměs manifestačně voleni znovu. Kralert byl takto do sněmu opětovně zvolen v doplňovacích volbách v říjnu 1873,[14] v červenci 1874,[15] na jaře 1875,[16] v únoru 1876,[17] a dubnu 1877.[18] Po celé toto funkční období sněmu od roku 1872 se ale fakticky na jeho práci nepodílel. Znovu byl zvolen v řádných zemských volbách v roce 1878. Setrval zde do své smrti následujícího roku.[19] Trvale náležel k Národní (staročeské) straně.[20]

V téže době také zasedal v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor) ve Vídni, kam byl zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1873 za kurii venkovských obcí, obvod Tábor, Pelhřimov atd. I zde ale postupoval ve shodě s českou politickou reprezentací a bojkotoval práci parlamentu. Z politických důvodů se nedostavil do sněmovny, čímž byl jeho mandát i přes opakované zvolení prohlášen za zaniklý.[21]

Zemřel roku 1879 na „ochrnutí plic.“[22]