Franco Alfano

Alfano se narodil v obci Posillipo u Neapole. Na klavír se učil u Alessandra Longa soukromě. Harmonii u Camilla de Nardis (1857–1951) a skladbu u Paola Serraa pak na konzervatoři San Pietro a Majella v Neapoli. Po absolvování konzervatoře pokračoval ve studiu kompozice ještě u Hanse Sitta a Salomona Jadassohna v Lipsku. Během studia se setkal s Edvardem Griegem a pod jeho vlivem zkomponoval řadu klavírní a orchestrálních skladeb.

V roce 1918 byl jmenován ředitelem konzervatoře v Bologni. V letech 1923–1947 byl ředitelem konzervatoře v Turíně a konečně v letech 1947–1950 řídil Rossiniho konzervatoř v Pesaru (Conservatorio Statale di Musica "Gioachino Rossini"). Zemřel 27. října 1954 v San Remu.[2]

Jeho první opera Miranda, ke které si sám napsal libreto podle románu Antonia Fogazzara, vznikla roku 1896, ale nebyla nikdy publikovaná. Další opera La Fonte Di Enschir (libreto Luigi Illica) byla sice nakladatelem Ricordim odmítnuta, ale se slušným úspěchem byla uvedena 8. listopadu 1898 ve Vratislavi pod názvem Die Quelle von Enschir.

První ze tří jeho nejdůležitějších oper byla v roce 1904 opera Risurrezione (Vzkříšení). Libreto podle románu Lva Nikolajeviče Tolstého napsali Cesare Hanau a Camillo Antona Traversi. Premiéra se konala v Teatro Vittorio Emanuele v Turíně, 30. listopadu 1904. Na nahrávce italského rozhlasu z roku 1971 zpívá hlavní roli Magda Olivero.

Další operou byl Cyrano z Bergeracu podle stejnojmenné hry Edmonda Rostanda. Skladatel operu komponoval na francouzské libreto, které napsal Henri Cain. Nicméně italská verze měla premiéru v Římě v lednu 1936, francouzské uvedení v Paříži bylo o čtyři měsíce později. V poslední době byla tato opera znovu uvedena na světových scénách, mimo jiné i v Metropolitní opeře v New Yorku, kde hlavní roli zpíval Plácido Domingo.

V roce 1921 uvedl na scénu operu La Leggenda di Sakùntala podle divadelní hry staroindického básníka Kálidása Abhidžňánašákuntala (Poznávací znamení Šakuntalino). Mělo se za to, že notový materiál byl zničen při bombardování během 2. světové války, tak skladatel vytvořil novou verzi pod prostým názvem Sakùntala, která měla premiéru 9. ledna 1952 v Teatro dell'Opera v Římě. V roce 2005 však byla partitura původní verze opery nalezena v archivu nakladatelství Ricordi, takže jsou dnes k dispozici obě znění.

Po úspěchu opery doporučil dirigent Arturo Toscanini Alfanimu, aby se pokusil dokončit poslední operu Giacoma Pucciniho, Turandot. Podle dochovaných náčtrků dokončil Alfano poslední dvě scény. V roce 2001 se opera dočkala nového zakončení od skladatele Luciana Beria, který měl k dispozici další objevené notové materiály. V poslední době (2008) se objevilo další dokončení opery z pera čínského skladatele Hao Weiya. Nicméně se opera často uvádí pouze ve znění, které zkomponoval Puccini.

• R. Maione (a cura di): Franco Alfano. Presagio di tempi nuovi con finale controcorrente (Rugginenti Editore, 1999)
• John C.G. Waterhouse: Alfano, Franco, in The New Grove Dictionary of Music and Musicians, 2001
• Konrad Dryden: Franco Alfano, Transcending Turandot', Scarecrow Press Inc., 2009, ISBN 0-8108-6970-5

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Franco Alfano na anglické Wikipedii a Franco Alfano na italské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Franco Alfano na Wikimedia Commons
• Život a diskografie
• Dílo
• Životopis
• Linda B. Fairtile: Duetto a tre. Alfano's completion of Turandot. Cambridge opera journal. Volume 16, issue 02, July 2004, pp 163-18
• Louisa Lim: Chinese Composer Gives 'Turandot' a Fresh Finale
• Volně přístupné partitury děl od Franca Alfana v projektu IMSLP