Francis Rossi

Narodil se v jižním Londýně dne 29. května 1949 jako prvorozený syn Anne a Dominica Rossiho.[1][p 1] Hudbě se začal věnovat v pěti letech, kdy hrál na foukací harmoniku a o rok později na akordeon. Hře na kytaru se věnoval od svých devíti let.[2] Později, když mu bylo dvanáct let, se začal učit na trubku a zahájil působení ve školním orchestru.[3] Právě zde potkal Alana Lancastera a Alana Keye, kteří se – stejně jako Rossi – zajímali o rock'n'roll.[3] Trojice spolu v roce 1962 založila skupinu a nazvala ji Scorpions. Následující rok zkoušeli, ale žádný veřejný koncert neodehráli.[4] Po roce však ze skupiny Key odešel a náhradu zbylá dvojice našla v klávesistovi Jessi Jaworskim, jejich spolužákovi. Nedlouho poté se k nim přidal ještě bubeník John Coghlan. Tou dobou si skupina začala říkat Spectres.[5] S Coglanem za bicí soupravou začali hrát i veřejná vystoupení, při kterých představovali převážně instrumentální písně od skupin, jako byly The Shadows a The Tornados.[6]

Prvním větším úspěchem pro skupinu bylo získání letního angažmá v rekreačním středisku Butlins v Mineheadu. Krátce po úspěšném konkurzu však ze skupiny odešel Jaworski, ale brzy za něj přišla náhrada v podobě Roye Lynese.[7] Během působení v Butlins potkal Rossi kytaristu Ricka Parfitta, se kterým i po ukončení angažmá v Butlins zůstal v kontaktu.[8] V červenci 1966 skupina podepsala smlouvu s vydavatelstvím Pye Records a vzápětí vydala singl s písní „I Who Have Nothing“ od Bena E. Kinga.[9] Následovaly dva další singly, ale ani jeden neměl prakticky žádný komerční úspěch a skupina si tedy změnila název na The Traffic. Když však zjistila, že jiná skupina již tento název používá, změnili ho na The Traffic Jam.[10] Pod tímto názvem vydali jeden singl, jenž ale opět zapadl, a manažer skupiny se tedy rozhodl, že do skupiny přijme druhého zpěváka, kterým se stal Rick Parfitt. S novým členem rovněž přišel i nový název uskupení, a sice The Status Quo.[11]

Po odehrání několika koncertů s Parfittem v sestavě šla skupina do studia, aby zde nahrála svůj první singl nazvaný „Pictures of Matchstick Men“.[12] Singl se dostal na sedmé místo v britském žebříčku a skupina vystoupila v televizním pořadu Top of the Pops.[13] V září 1968 na singl navázalo první studiové album s názvem Picturesque Matchstickable Messages from the Status Quo.[14]

V pozdějších letech skupina v sestavě Rossi, Parfitt, Lancaster, Lynes a Coghlan vydala další dvě alba, následně Lynes odešel a kapela pokračovala v kvartetu. Na albu Hello! z roku 1973 se podílel nový klávesista Andy Bown, který se ale oficiálním členem skupiny stal až v roce 1976. Následovalo několik dalších alb a roku 1981 ze skupiny odešel Coghlan; ten byl nahrazen Petem Kircherem. V roce 1984 skupina přestala být aktivní; v době neaktivnosti se však Rossi s Parfittem sešli, aby nahráli své party pro dobročinnou nahrávku „Do They Know It's Christmas?“ projektu Band Aid, vedeném Bobem Geldofem.[15] Po úspěchu singlu dvojici Geldof opět kontaktoval, jestli by i s kapelou kapelou nevystoupili na koncertu Live Aid. Zprvu nechtěli, protože byla skupina dlouhou dobu neaktivní, ale nakonec souhlasili a v celé sestavě, tedy i s Kircherem, Bownem a Lancasterem, zde zahráli.[16]

Francis Rossi (vpravo) a Rick Parfitt v roce 2013

Koncem roku 1985 skupina, již bez Lancastera a Kirchera, zahájila práce na svém dalším albu. Novými členy se stali baskytarista John „Rhino“ Edwards a bubeník Jeff Rich.[17] V této sestavě hráli až do roku 2000, kdy odešel Rich, kterého nahradil Matt Letley. V prosinci 2012 Letley oznámil svůj odchod.[18] Ještě na počátku roku 2013 se skupinou odehrál několik koncertů, než se našla náhrada. Tou se nakonec stal Leon Cave, který v roce 2010 působil ve skupině Francise Rossiho.[19] Toho roku byla rovněž obnovena klasická sestava skupiny, tedy Rossi, Parfitt, Lancaster a Coghlan, avšak pouze krátkodobě. Následně skupina opět vystupovala v aktuální sestavě.

V roce 2010 byl Rossimu a Parfittovi udělen Řád britského impéria za služby v hudební a charitativní oblasti.[20][21] O tři roky později (2013) vystoupili Rossi s Parfittem ve filmu Bula Quo!.[22] Děj snímku se odehrává na Fidži, kde Status Quo mají koncert. Rossi a Parfitt se stanou svědky vraždy a následně se snaží uprchnout místním zločincům.[23] Kapela rovněž vydala stejnojmenné album, které posloužilo jako soundtrack k filmu.[24] Roku 2014 začalo uskupení hrát akustické koncerty a téhož roku jim vyšlo album Aquostic (Stripped Bare), obsahující akustické verze starších písní. O dva roky později vyšlo druhé takové album, nazvané Aquostic II: That's a Fact. Nedlouho po vydání druhého z alb skupinu opustil Parfitt, částečně kvůli nemoci, avšak zčásti také kvůli nesouhlasu s akustickými aktivitami skupiny a o pár měsíců zemřel.[25][26] Kapela pokračovala i nadále, když Parfitta po smrti nahradil Richie Malone. V roce 2019 vydala skupina své třiatřicáté studiové album s názven Backbone.[27]

Roku 1977 se s několika dalšími členy Status Quo podílel na albu The World's Not Big Enough hudebníka Johna Du Canna.[28] Vedle kytary byl Rossi rovněž jeho producentem. Album zůstalo nevydané až do roku 1992. V roce 1981 Rossi hrál na kytaru a zčásti produkoval album Line-Up zpěváka Grahama Bonneta.[29] Roku 1985, když byla skupina Status Quo neaktivní, vydal sólový singl „Modern Romance“, jenž se umístil na čtyřiapadesáté příčce britské hitparády. Rovněž nahrál sólové album s pracovním názvem Flying Debris.[30] Na desce, která nikdy nevyšla, spolupracoval s Berniem Frostem. Své první vydané sólové album nazvané King of the Doghouse představil v roce 1996. Druhé One Step at a Time následovalo o čtrnáct let později.[31] V rámci propagace alba rovněž odehrál sólové turné.[32]

V roce 2016 byl po boku například Eltona Johna, Roda Stewarta či Joea Walsche jedním z muzikantů, kteří pomohli dokončit písně Frankieho Millera, který nebyl ze zdravotních důvodů schopen zpívat, na jeho album Double Take. Francis zpívá společně s Frankiem v písni "Gold Shoes."[33][34]

Roku 2019 vydal album ve stylu country společně s Hannou Rickard s názvem We Talk Too Much. Album se v británii dostalo na první místo mezi country alby. Dále pak společně s Mickem Wallem sepsal autobiagrfii s názvem I Talk Too Much a uspořádal stejnojmenné mluvené turné.[35]

V roce 2019 také nazpíval duet se zpěvačkou Bonnie Tyler s názvem "Someone's Rockin' Your Heart", který je cover verzí jedné z nových písní Status Quo na albu Aqoustic II: That's A Fact. Duet se objevil na novém albu Bonnie Tyler s názvem Between the Earth And the Stars.[36][37][38]

V roce 2010 se stal předsedou představenstva ve firmě vyrábějící whisky s názvem Glen Rossie.[39]

Ve svých patnácti letech se v Butlins potkal s tehdy osmnáctiletou Jean.[40] V létě 1967 se s ní oženil a brzy po svatbě se jim narodil syn Simon.[41] Později s ní měl ještě dva další syny, Nicholase a Kierana.[40] Manželství se rozpadlo v roce 1979.[42] Následně měl tříletý vztah s Liz Gernon, s níž měl dceru Bernadette. V roce 1992 se oženil s Eileen, s níž měl čtyři další děti: Patricka, Fina, Kieru a Furseyho.[40]

Rossiho kytara Fender Telecaster

Po většinu své kariéry hrál na zelenou kytaru Fender Telecaster. Tu zakoupil roku 1968 v second-handu v Glasgow za 75 liber.[43] Během let nástroj prodělal různé modifikace.[44] Původně měl barvu označovanou jako sunburst.[45] Rossi jej přebarvil až později, a to nejprve na černo, avšak když zjistil, že to není ta správná barva, změnil ji na zelenou. Přestože tuto kytaru používal při koncertech, ve studiu hrál převážně na jiné nástroje.[46] V roce 2014 byl kvůli špatnému stavu kytary, která již nevydržela zůstat naladěná po celé vystoupení, donucen přestat na ni hrát.[47] Následně začal hrát na zakázkově zhotovenou kytaru, která má také tvar Telecaster.[44] Svůj originální zelený Telecaster dal Rossi v prosinci 2019 do po 51 letech vlastnictví do dražby, kde byla kytara vydražena za 188 813 liber.[43] Vlastní, a během nahrávaní používá, celou řadu dalších růyných elektrických i akustických kytar.[48]

• King of the Doghouse (1996)
• One Step at a Time (2010)
• We Talk too Much (2019) společně s Hannah Rickard