Fokker G.I

Fokker G.I byl nizozemský těžký stíhací letoun z doby druhé světové války vyvinutý tamním leteckým výrobcem Fokker.

Fokker G.I
Fokker G.IA v letu
Určenítěžký stíhací letoun
VýrobceN. V. Nederlandsche Vliegtuigenfabriek Fokker, Amsterdam
ŠéfkonstruktérErich Schatzki, ing. Marius Beeling
První let16. března 1937[1]
UživatelNizozemské královské letectvo
Luftwaffe
Vyrobeno kusů62[2]:s.10
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vývoj
Havarovaný G.I

Na začátku druhé světové války patřil Fokker G.I mezi modernější stroje. V roce 1934[zdroj?!] začala firma Fokker s vývojem moderní nové stíhačky pro nizozemskou armádu.[zdroj?!] Z tohoto návrhu se stal těžký stíhací letoun s novým poněkud revolučním konceptem[zdroj?!] ocasních ploch uchycených na dvou ramenech a jedné centrální gondoly trupu. Toto uspořádání bylo později s úspěchem použito například u amerického stroje P-38 Lightning a nebo na německém Fw 189. Stroj kombinoval roli těžkého stíhače, stíhacího bombardéru a průzkumného letadla.

Prototyp (pozn. značka X-2, později s trupovým číslem 341) vzlétl, pilotován československým zkušebním pilotem Karlem Marešem,[1][3][pozn. 1] 16. března 1937 z letiště Welschap, poháněný dvěma hvězdicovými motory Hispano-Suiza 14Ab-80-02 o výkonu po 500 kW,[4] ty však musely být pro jejich nespolehlivost,[3]:s.4 zejména po incidentu kdy jeden zcela selhal při zkouškách letu střemhlav, přičemž z něj vymrštěné součásti poškodily ocasní plochy,[2]:s.4 nahrazeny motory Pratt & Whitney SB-4G Twin Wasp Junior po 550 kW.[4][pozn. 2] Disponoval dvěma kanóny Madsen ráže 23 mm, dvěma kulomety Madsen ráže 7,9 mm v přídi a jedním pohyblivým kulometem Madsen v zádi trupové gondoly, což byla v té době ohromná výzbroj.[4] Prototyp byl odepsán po havárii v únoru 1940.

Sériové stroje varianty objednané Nizozemským armádním letectvem v počtu 36 kusů[2]:s.5 a nesoucí označení G.IA měly mírně zvětšené rozměry umožňující instalaci dvojice britských motorů Bristol Mercury VIII o výkonu po 588 kW, vybranými z důvodu sjednocení se standardním nizozemským stíhacím typem Fokker D.XXI. Jejich výzbroj tvořilo osm pevných kulometů FN-Browning M36[3]:s.4[2]:s.7[pozn. 3] v přídi a jeden pohyblivý v zádi, ráže 7,9 mm s 500 náboji na zbraň u pevných, a 600 u pohyblivého.[3]:s.4 Dvoumístné letouny obdržely trupová čísla 300 až 335, přičemž jako první vzlétl stroj č. 301 9. listopadu 1938, následovaný č. 300 v listopadu. Stroj č. 302 sloužil jako předváděcí s hydraulicky ovládanými aerodynamickými brzdami pod křídlem, ve zvažované roli střemhlavého bombardéru, nabízeného Švédskému letectvu. Č. 304 byl nejprve dodán jako průzkumný s tříčlennou osádkou a prosklenou gondolou pod trupem, později byl přepracován na standard.

Letoun byl předváděn i zástupcům leteckých sil Finska, Turecka, Švédska a Dánska, které navíc projevilo i zájem o licenční výrobu typu.[2]:s.7–8 Španělsko objednalo 24 kusů v původní menší verzi označené G.IB s pohonnými jednotkami Twin Wasp, ale zakázku se nepodařilo splnit před porážkou republikánské strany v občanské válce ve Španělsku. O 18 z rozpracovaných letounů projevilo zájem Finsko, ale brzy po nacistickém útoku na Polsko a začátku druhé světové války v Evropě nizozemská vláda zakázala vývoz vojenských letadel ze země a v prosinci 1939 se se společností Fokker oficiálně dohodla na převzetí všech strojů pro vlastní potřebu.[3] Dvojice 20mm kanónů Hispano-Suiza jejich pevně lafetované výzbroje měla být nahrazena dvěma kanóny Oerlikon stejné ráže, dva kulomety Browning ráže 7,9 mm zůstaly zachovány.[3]

Nasazení
Replika Fokkeru G.IA

Všechny Fokkery G.I si tak nakonec vyžádalo nizozemské letectvo (Luchtvaartafdeeling), když 10. května 1940 do Nizozemska vpadly německé ozbrojené síly. Během krátké války létalo v LVA 12 G.IA u 4. JaVA v Bergenu a 11 kusů u 3. JaVA ve Walhavenu. Zde byly tři G.I zničeny Němci na zemi, ostatní v leteckých bojích sestřelily 7 strojů Heinkel He 111, 2 Ju 52/3m, 1 Junkers Ju 87, 1 Dornier Do 215 a 3 nespecifikované Messerschmitty.

Ze strojů G.IB, jimž byla přidělena evidenční čísla 340 až 365, bylo k 10. květnu dohotoveno 12 kusů, které však byly pro opožděnou dodávku kanónů neozbrojeny, pouze tři se podařilo improvizovaně vyzbrojit čtveřicí kulometů.

Po obsazení země převzala zbývající stroje,[pozn. 4] i exempláře dokončované v továrně Fokker již za okupace, Luftwaffe a používala je jako zkušební a výcvikové letouny, například pro piloty těžkých stíhačů Bf 110.

5. května 1941 se podařilo továrnímu zalétávači Leegstrovi a ing. Voosovi ulétnout na jednom G.IB do Velké Británie, kde byl jejich stroj podroben zkouškám u Royal Aircraft Establishment a později předán firmě Phillips and Povis Aircraft, v té době pracující na projektu celodřevěného stíhacího bombardéru, která drak použila ke zkoumání vlivu počasí na dřevěné části konstrukce. Po válce byl tento stroj zrušen.[2]:s.10

Varianty a projekty
Fokker G.1, Luftwaffe

Varianty

Projekty
  • Fokker G.IW – zvažovaná varianta pro Nizozemské námořní letectvo k jejíž stavbě posléze nedošlo[3]
  • Fokker G.II – plánovaný čtyřmístný lehký bombardér s klasickým trupem a zdvojenou SOP, poháněný motory DB 600.[2]:s.10
  • Fokker T.VI – projekt celkově zvětšeného G.I s čtyřčlennou osádkou, jenž měl být schopný nasazení jako rychlý bombardér nebo dálkový záchytný stíhač. Vývoj zastaven v prospěch projektu Fokker T.IX.[2]:s.10

Specifikace
Nákres G.I

Údaje platí pro G.IA[4]

Hlavní technické údaje
  • Rozpětí: 17,06 m
  • Délka: 10,87 m
  • Výška: 3,80 m
  • Nosná plocha: 38,30 m²
  • Hmotnost prázdného letounu: 3330 kg
  • Vzletová hmotnost: 5000 kg

Výkony
  • Maximální rychlost: 475 km/h
  • Cestovní rychlost: 383 km/h
  • Stoupavost u země: 13,50 m/s
  • Dolet: 1 500 km
  • Dostup: 9 400 m

Výzbroj
  • 8 × pevný kulomet ráže 7,9 mm
  • 1 × pohyblivý kulomet ráže 7,9 mm
  • 400 kg pum v trupové pumovnici[3]

Odkazy

Poznámky
  1. Některé prameny jej mylně označují za firemního zkušebního pilota. Pplk. Mareš byl v té době velitelem Leteckého zkušebního oddílu VTLÚ, a společnost Fokker navštívil v souvislosti s probíhajícím výběrem lehkého bombardéru pro Československé letectvo. Zálet stroje G.I mu pravděpodobně byl Anthony Fokkerem umožněn coby gesto vyjadřující důvěru firmy v kvality dosud nevyzkoušeného prototypu.[1]
  2. Podle jiného pramene se tak stalo na požadavek nizozemského armádního letectva.[4] Nizozemské letectvo sice podmiňovalo objednávku letounu instalací odlišných motorů, ovšem typu Bristol Mercury VIII, který již užívalo, nebo plánovalo užívat, u dalších strojů ve své výzbroji[2]:s.4 a o variantu s motory Wasp zpočátku nejevilo zájem.[3]:s.4
  3. Podle jiného pramene se jednalo o kulomety Madsen stejné ráže.[4]
  4. Převážně varianty G.IB. Stroje G.IA, s výjimkou dvou kusů, byly zničeny či těžce poškozeny v průběhu bojů.[2]:s.5

Reference
  1. HARTMAN, Jan. Jachtkruizer Fokker G-1 a český letec Karel Mareš. Historie a plastikové modelářství. Říjen 2001, roč. XI., čís. 10, s. 28–29. ISSN 1210-1427.
  2. van der Klaauw 1966
  3. PEJČOCH, Ivo. Fokker G.1 (1. část). Historie a plastikové modelářství. Leden 2006, roč. XVI, čís. 1, s. 2–7. ISSN 1210-1427.
  4. NĚMEČEK, Václav. Fokker G.I. Letectví a kosmonautika. 1996, roč. LXXII., čís. 15, s. 39. ISSN 0024-1156.

Literatura
  • Fokker G.I. Letectví a kosmonautika. 1996, roč. LXXII, čís. 15, s. 39
  • GUNSTON, Bill. Bojová letadla druhé světové války. Praha: Svojtka&Co., 2006. ISBN 80-7237-203-3. Kapitola Fokker G.I, s. 156 a 157. (česky)
  • VAN DER KLAAUW, Bart. The Fokker G-1. Leatherhead: Profile Publications, 1966. 10 s. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.