Filip Štojdl

V roce 1995 absolvoval Obchodní akademii v Písku, poté studoval teologii na pražské Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy a Ruprechto-Karlově univerzitě v Heidelbergu. S manželkou Miladou má dceru Elišku Marii (* 1999) a syna Jakuba Jana (* 2007).

Husitskou teologickou fakultu Univerzity Karlovy absolvoval v roce 2000 s titulem Mgr. Dne 16. dubna 2001 přijal svátost svěcení kněžstva. Působil jako člen diecézního kárného výboru a církevního kárného výboru. Byl také členem plzeňské diecézní rady rady.[3] Je kaplanem sjednocené maltsko-pařížské obedience Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jaruzalémského.

Dosud vyšly tiskem dvě jeho knihy.

• Když přicházejí andělé (soubor krátkých úvah a reflexí). Kniha je momentálně nedostupná. Už v této první knížečce můžete najít první pokusy o otevřenost v oblasti lidských zranění a odvahy do nich vstoupit. Autor zde vstupuje pomalu, místy hmatá v temnotách jako slepec a ne vše je zde ujasněné. Nicméně i tady zaznívá touha po přijetí a uzdravení: "V příběhu o milosrdném Samařanovi se vypráví o raněném na cestě. Překročilo jej mnoho lidí, kteří pospíchali za svými povinnostmi. Tenhle obraz je dobrou odpovědí pro náš svět, který ještě nepochopil, že na všech cestách, našich i cizích, leží miliony raněných a jsou i tam, kam pospícháme za svými povinnostmi. Už se jim nelze vyhnout, není kam utéct, vždyť mezi nimi ležíme i my sami." ISBN 978-80-906526-1-3

• S Marií na poušti[4] (první rozsáhlejší text, který se vrací k období deprese a osobní krize, autor zde hledá naději v setkání a jeho průvodkyní na cestě se stává Marie z Nazareta). Kniha je pokusem o velkou osobní otevřenost: "Čím víc se blížila má “čtyřicítka”, tím temnější mraky naplňovaly mou duši. V roce 2015 jsem měl oslavit čtyřicáté narozeniny. Ale nebylo vůbec co slavit. Odmítal jsem si přiznat, že trpím ztrátou smyslu, a všudypřítomné myšlenky na smrt mě vedou až k přání umřít a nebýt. Vnímal jsem prázdnou, tupou bolest na prsou a každý další krok ze mně dělal vyhnance v poušti." Je také pokusem destigmatizovat téma deprese, syndromu vyhoření a psychospirituální krize: "Nemoc a slabost mě zbavuje potřeby mít stále pravdu, být někde první a pochopit všechno, mít na všechno ty správné odpovědi. Zkrátka tu nejsou. Zato se ukazuje docela jasně, kdo v našem životě je opravdu důležitý. V nemoci se otevírám skutečnosti, kterou jsem doposud ignoroval, protože na všechno jsem si vystačil sám. Sebevětší spiritualita a mistrovská úroveň znalosti posvátných textů je ničím ve srovnání se společenstvím zraněných, kteří pomalu vypadávají ze systému výkonných strojů a stávají se křehce a jemně znovu lidmi."