Eubúlidés z Milétu

Lhář (řec. ψευδόμενος; Pseudómenos; lat. Mentiens): Když lžu a říkám, že lžu, lžu, nebo mluvím pravdu?[9]

Jestliže někdo dozná, že lže, lže v tomto případě či nelže? Řekneme-li, že lhář říká pravdu, odporuje to obsahu toho co říká – vždyť lhář přece doznává, že lže. Řekneme-li, že lže, opět to neodpovídá skutečnosti, lze proti tomu namítnout, že jeho přiznání je přece pravdivé. Tedy lže a v jiném smyslu opět nelže.[10]

Někdy se o paradoxu Lhář mluví jako o Epimenidově paradoxu podle novozákonního dopisu sv. Pavla Titovi (List Titovi, I, 12–13.), kde Kréťan prohlašuje, že všichni Kréťané jsou lháři. Tento výrok je připsán mudrci Epimenidovi z 6. století př. n. l., který ho však jako paradox nemyslel. Formulace Lháře jako paradoxu patří až Eubúlidovi.[11]

Ve starověku se tímto paradoxem zabýval Aristotelés v 25. kapitole spisu O sofistických důkazech.[12] Obšírně o něm pojednával i stoik Chrýsippos v několika spisech: O uvedení do Lháře (1 kniha), O Lháři (6 knih), Proti těm, kteří soudí, že Lhář je i nepravdivý i pravdivý (1 kniha), O řešení Lháře (3 knihy), Proti těm, kdo tvrdí, že má Lhář nesprávné návěstí (1 kniha);[13] tyto Chrýsippovy spisy se však nedochovaly.

Problematika paradoxu Lhář je diskutována i v moderní logice (Bertrand Russell a další).[11]

• Skrytý (řec. διαλανθάνων; Dialanthanón; lat. Occultus): Táži se někoho: „Znáš svého otce?" Odpovídá „ano". Táži se dále: „A ukážu-li ti teď někoho, kdo je skryt za oponou, znáš ho?" „Ne. – „Ale onen muž, schovaný za oponou, je tvůj otec. Tedy svého otce neznáš."[14]
• Élektra (řec. Ἠλέκτρα; Élektra; lat. Electra) – tento paradox má za podklad báji o Élektře a Orestovi. Lúkianos ho zaznamenal takto: „O té známé Élektře, dceři Agamemnónově, která totéž ví a neví; neboť když vedle ní stojí Orestés, kterého ještě nezná, ví sice, že Orestés je její bratr, neví však, že muž vedle ní je Orestés."[15]
• Zahalený (řec. ἐγκεκαλυμμένος; Enkekalymmenos; lat. Velatus): Znáš toho, kdo se blíží a je zahalený? – Ne. – (Pak odhalují závoj.) Tak co? Znáš toho člověka? – Znám. – Tedy téhož člověka znáš i neznáš.[16] [pozn. 1]

Obsah všech těchto paradoxů je obdobný, často se liší jen použitými výrazy (zahalený, skrytý za oponou). Megarikové se jimi patrně snažili znevěrohodnit naivní smyslový názor, nalézt v něm rozpory a protiklady.[18] Kromě Eubúlida byl ve starověku označován za autora paradoxu Skrytý i Diodóros Kronos, který také patřil mezi stoupence megarské školy.[2] Stoik Chrýsippos napsal spisy O zahaleném (2 knihy) a O skrytém (1 kniha)[13] (nedochovaly se). Hegel považoval paradoxy identity za zajímavé a hodné bližšího zkoumání.[19]

• Paradox Hromada (řec. σωρειτης; Sorites; lat. Acervus) má mnoho variant.[20] Originální znění popisuje starověký lékař Galén, který se zabýval také logikou: Myslíš si, že jediné zrnko písku je hromada? Není. Co řekneš o dvou zrnkách? Pokud nepřipustíš, že dvě zrnka jsou hromada, budu pokračovat v zadávání otázek ohledně zrn tří, čtyř, pěti, šesti, sedmi, osmi atd. Jestliže neřekneš s ohledem na jakékoli číslo, jako například o sto zrnech pšenice, že tvoří hromadu, ale poté, co se k němu přidá jedno zrno, řekneš, že nyní byla vytvořena hromada, následně se toto množství stává hromadou tím, že se k němu přidalo jedno zrno pšenice, a pokud bychom jedno zrno odebrali, hromada zanikne. Neznám nic horšího a více absurdního než to, že bytí a nebytí hromady je determinováno jedním zrnem obilí.[21]
• Paradox Holohlavý (řec. φαλακρός; Falakros; lat. Calvus) se příliš neliší od paradoxu Hromada, problém je však postaven obráceně – jednotku nepřidáváme, ale ubíráme: Ubereme-li jeden vlas, vzniká tak holohlavost? Ne. A ubereme-li další? Také ne. Pokračujeme dál, a když konečně uznáme, že odebráním určitého vlasu již holohlavost vznikla, pak vlastně doznáváme, že vlas, který jsme naposled ubrali, způsobil holohlavost.[22]

V antice byly probírány četné varianty uvedených paradoxů.[23] Hegel je oceňoval jako doklad přeměny kvantitativních změn ve změnu kvality.[24] Problematika těchto tzv. sorites paradoxů je stále předmětem zájmu filozofů a logiků.[25] [26]

Rohatý (řec. κερατίνης; Keratines; lat. Ceratinus, Cornutus): Neztratil-li jsi něco, máš to; rohy jsi neztratil, máš tedy rohy.[27]

Tento paradox, jenž je založen na nepravdivé presupozici, že oslovený člověk měl kdysi rohy, se často cituje a je jedním z prototypů sofistické argumentace.[28] Eubúlidovo autorství není zcela jisté, ve starověku byl jako autor Rohatého označován i megarik Diodóros Kronos.[2]

• BORECKÝ, Bořivoj a kol. Slovník spisovatelů. Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1975. 668 s. cnb002111317. S. 214.
• Díogenés Laertios. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Překlad Antonín Kolář. Vyd. 2. Pelhřimov: Nová tiskárna, 1995. 473 s. ISBN 80-901916-3-0.
• HEGEL, Georg Wilhelm Friedrich. Dějiny filosofie. II. díl. 1. vyd. Praha: ČSAV, 1965. 403 s. cnb002444293. [Stať „Eubúlides" je na str. 85–91.]
• KURZOVÁ, Helena, ed. Megarikové: zlomky. Překlad Helena Kurzová. 1. vyd. Praha: OIKOYMENH, 2007. 330 s. ISBN 978-80-7298-138-0.
• SOKOLOV, V. V., et al. Dejiny antickej dialektiky. Přeložil Miroslav Řehák. 1. vyd. Bratislava: Pravda, 1974. 323 s. [Kapitola „Megarská škola" je na str. 161–170; autor R. K. Lukanin.]

• Paradox hromady

• Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Eubulides ve Wikizdrojích (anglicky)