Etika archeologie

Při práci archeologa je nutné, aby byly pozůstatky zachované v kontextu, ve kterém se dostaly pod zem. Nejde jen o geologickou vrstvu, ve které byl předmět nalezen, ale také přesnou lokaci, kde ležel. Díky nejmodernějším metodám jako je užívání vysoce senzitivních magnetických rámů je možné lokalizovat kovový předmět až s přesností na milimetry.

V období kolonialismu byla řada historických předmětů převezením do Evropy značně znehodnocena, historii už vyjmutí z kontextu znemožnilo například studium Elginových mramorů.

Mezi hledači kovů - detektoráři[2] se uplatňuje "pravidlo 40 centimetrů" - tedy pravidlo, že by hledač kovů neměl za žádných okolností vykopávat předměty ukryté hlouběji, než je 40 centimetrů. V současné právní úpravě existuje řada zákonů, které přivlastňování si nalezených předmětu zakazují. Přesto, práva detektorů kovů jsou stále předmětem diskuse.[3][4] Mnoho hledačů ale volí legální cestu a spolupracuje na archeologických nalezištích s archeology.[5]

Někteří archeologové ale raději detektoráře na naleziště nepřizvou a rozhodnou se pro šetrnější výzkum.

Široké téma představuje kontrola a vlastnictví archeologických nálezů, v minulosti totiž byly používány jako nástroj propagandy a ospravedlnění válečných zločinů. Známým příkladem je Hitlerova skupina archeologů, kteří měli ve Střední Evropě hledat důkazy bájné árijské civilizace.

Mezi další otázky patří například, zdali by měly být pozůstatky hloubeny ze země (a tím narušovány). V tomto ohledu nový přístup proráží například archeopark Pavlov, kde návštěvníci mohou památky vidět přímo v původních místech nálezu. Možnost studia bez narušování do značné míry otevírají nové metody archeologie jako je letecký laserový sken.

V současnosti většina zákoníků vyspělých zemí stanovuje právo na výzkum výhradně vědcům ze země naleziště. Kvůli tomu byla například poloha pravěkého muže Ötziho letecky zjišťována a byl následně zkoumán v Bolzanu. Součástí vědeckého konsensu je také to, že by měly být historické předměty uchovávány pro budoucí generace (viz například debata o PPG 16).

Mnohokrát v historii protestovali místní obyvatelé v evropských zásahy do historických prostor jako do "posvátných", to je případ například výzkumů v Aztéckých chrámech v Latinské Americe či v Egyptských pyramidách. Někteří místní také například pronásledovali Tima Whita při jeho výzkumech v Etiopii, kde se snažil najít předchůdce moderních lidí.[6]

Pro výzkumné účely platí často pro nakládání s ostatky výjimky z právních regulací. Zákon však také zohledňuje různé náboženské pohledy nutností důstojného zacházení při pitvě a pohřbnické činnosti.[7] V ČR od roku 2002 platí pro vlastnictví lidských ostatků speciální právní úprava zakazující konzervovat nebo balzamovat lidské pozůstatky osoby, která v době úmrtí byla nakažena jednou z vybraných nemocí.

• Právní úprava archeologie v České republice
• Detektor kovů

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Archaeological ethics na anglické Wikipedii.