Emily Warren Roebling

Její manžel Washington byl rovnocenným partnerem svého otce v životním projektu do té doby nevídaném – stavbě Brooklynského mostu. Washington byl stejně zapáleným perfekcionistou jako jeho otec, takže poté co dostali od Kongresu svolení k zahájení stavby, ihned se pustili do práce. John utrpěl na stavbě úraz nohy, byly mu amputovány prsty a 22. července 1869 zemřel na tetanus. Po smrti otce celý projekt zůstal na Washingtonovi. Začal s nejtěžším úkolem – postavit na dno řeky kesony pro stavbu základů pilířů mostu. Jednalo se o extrémně nebezpečnou a úmornou práci. Jedno z tehdy ještě neznámých nebezpečí představovala kesonová nemoc, tedy nemoc z dekomprese způsobená opakovaným spouštěním do přetlakové komory pod vodní hladinu. Washington pocítil první příznaky nemoci již v září 1869. Následně na stavbě zkolaboval, aby se znovu vrátil do práce, hnaný pocitem viny a odpovědnosti za dělníky, které stejně jako jeho postihovala záhadná nemoc a někteří z nich i umírali. Ve své snaze co nejdříve dokončit práce se spouštěl do kesonů stále častěji, čímž si poškodil zdraví natolik, že zůstal upoután na lůžku doma v Trentonu a nemohl docházet na stavbu.[5]

Novou stavbyvedoucí se stala právě Emily, která převzala stavbu podle manželových plánů a instrukcí. Deset let, od roku 1873 až do roku 1883, vedla veškerou korespondenci a vypracovávala technické návrhy a náčrty. Naučila se matematické propočty i fyzikální zákony. Také jednala s dodavateli a s finančními partnery a předávala vzkazy a úkoly inženýrům. Po stavbě chodila v sukních po dřevěných lávkách. Stala se prostředníkem a umožnila Washingtonovi na dálku na stavbu dohlížet. Emily s Washingtonem se vrátili do Brooklynu, až když se začala napínat první lana mostu v roce 1876. Nastěhovali se do domu půl míle od mostu. Washington vše pozoroval dalekohledem z okna svého pokoje.[6]

Stavbě se nevyhnuly také právní spory. Například když Brooklyn žaloval Manhattan za to, že dluží za stavbu mostu. Emily tak ke svým povinnostem musela přibrat roli diplomatky a snažit se urovnávat spory. Mimo jiné se začaly objevovat zvěsti, že Washington propadl šílenství, a proto za něj všechno dělá jeho žena.

Když byla v květnu 1883 vozovka mostu hotová, Emily Roebling byla vybrána jako první, kdo most přejede. Emily most přejela v otevřeném kočáře, zatímco před ní dělníci smekali klobouky a shromážděný dav jásal. Na klíně při tom držela kohouta – symbol vítězství.[7][8]

Poté co byl 24. května 1883 most slavnostně otevřen, Emily ve svém projevu pochválil starosta New Yorku Abram Stevens Hewitt, který řekl, že most je „věčným monumentem obětavé oddanosti ženy a jejího vysokého vzdělání, z něhož byla příliš dlouho vyloučena”. Emily pozvala odpoledne význačné hosty na recepci do brooklynského domu. Pozvání přijalo na tisíc hostů a byl mezi nimi i prezident Chester Arthur. Poté její manžel Washington na post hlavního inženýra rezignoval. Manželé se pak odstěhovali zpět do Trentonu v New Jersey.

Po dokončení mostu byla Emily aktivní v několika ženských hnutích a organizacích. Začala také studovat práva na Newyorské univerzitě.[9] Zemřela 28. února 1903, kdy podlehla rakovině.[9]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Emily Warren Roebling na anglické Wikipedii.

• HEYD, Eva. I já se toulal po Manhattanu. 1. vyd. Příbram: Kant, 2020. 365 s. ISBN 978-80-7437-329-9. S. 281–299.