Emanuel Hegenbarth
Emanuel Hegenbarth (14. ledna 1868, Česká Kamenice[2] – 18. července 1923 Drážďany) byl německý malíř a kreslíř.
Emanuel Hegenbarth | |
---|---|
malíř Emanuel Hegenbarth | |
Narození | 14. ledna 1868 Česká Kamenice Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 18. července 1923 (ve věku 55 let) Drážďany Výmarská republika |
Alma mater | Akademie výtvarných umění v Mnichově |
Povolání | malíř, vysokoškolský učitel a kreslíř |
Příbuzní | Josef Hegenbarth (bratranec)[1] Heinrich von Zügel (manželčin otec) |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
Hegenbarth studoval na umělecké akademii v Mnichově od roku 1884. Po dvou letech přerušil studium na obchodní škole v Lipsku. V roce 1892 pokračoval ve studiu na Akademie der Künste v Berlíně a pokračoval v Mnichově. Tam vstoupil do třídy malování zvířat Heinricha von Zügela, hlavního představitele impresionismu v Mnichově a spoluzakladatele Nové secese ve Vídni. Na přelomu století byl Hegenbarth členem Drážďanské asociace výtvarných umělců. Dále byl členem umělecké skupiny Die Elbier. Od roku 1901 žil jako nezávislý umělec v Mnichově. V roce 1902 se oženil se Zügelsovou nejstarší dcerou Annou Emilií.
Hegenbarth, jehož mottem bylo „Vizuální umělec nemluví“, protože neoceňoval velké diskuse o umění, dostal v roce 1903 výzvu od Královské saské akademie výtvarných umění v Drážďanech. Stal se profesorem nově vzniklé třídy malování zvířat. Mezi jeho studenty patřil kromě jiných také Kurt Schwitters. V roce 1909 byl Hegenbarth zakládajícím členem sdružení drážďanských umělců. Od roku 1905 do roku 1908 učil také svého mladšího bratrance Josefa Hegenbartha, který se později stal jedním z nejdůležitějších ilustrátorů 20. století. Hannes Hegen byl jeho prasynovec.
Hegenbarth zemřel 18. července 1923 ve věku 55 let na komplikace po operaci.
Rostliny
Kromě krajiny a městských scén Hegenbarth nejraději maloval obrázky zvířat. Obzvláště ho fascinoval skot a koně, které zobrazoval znovu a znovu. Zvířata jsou obvykle v klidné poloze, Hegenbarth se o pohyb nezajímal, ale spíše o materiál a náladu. Jeho impresionistickým způsobem jsou v jeho obrazech rozhodující světelné a barevné dojmy, které vytvářejí atmosférickou náladu. V posledních letech se jeho styl změnil: na jeho obrazech dominují vysoce kontrastní barevné plochy se zjednodušenými konturami. Hegenbarth byl ze studentů Heinricha von Zügelse jedním z nejvíce umělecky nezávislých; jeho styl malby ukazoval brzy expresivní a někdy odvážný rukopis.
Galerie
- Kiesfuhrwerk, 1905
- Pferdekoppel, 1901
- Sitzender weiblicher Akt (Sedící akt)
- Jäger (Lovci)
- Kartoffelernte
Odkazy
Reference
- Dostupné online.
- Matriční záznam o narození a křtu farnost Česká Kamenice
Literatura
- Fritz Löffler: Hegenbarth, Emanuel. In: Nová německá biografie (NDB). Svazek 8, Duncker & Humblot, Berlín 1969, ISBN 3428001893, s. 225 f. (Digitalizováno).
- Rudolf Hegenbarth (příjezd): Emanuel Hegenbarth. 1868–1923. Thomabund, Böhmisch-Kamnitz 1933 (příspěvky k dějinám umění sudetoněmecké němčiny 1, KVK-ID 2556953–3).
- Život a dílo umělce Emanuela Hegenbartha. Bohemian-Kamnitz, Mnichov, Drážďany. Heimatverband Krs Tetschen-Bodenbach e. V., Noerdlingen / Bavaria 1961 (výstava, Noerdlingen / Bavaria, 18. června – 3. července 1961).
- Xaver Schaffer: Malíř Emanuel Hegenbarth. In: Stifter yearbook. 7, 1962, ISSN 0932-2701, str. 257–264.
- Elisabeth Feilen: Emanuel Hegenbarth. 1868–1923. Životopis a příběh sestavil Franz Hegenbarth. Bongers, Recklinghausen 1984, ISBN 3764703628.
- Helmut Götz: Emanuel Hegenbarth. Výstava k 70. výročí úmrtí od 18. července do 15. srpna 1993 v umělecké sbírce Murrhardt City Art Collection. Bongers, Recklinghausen 1993.
- Marie Rumíšková, Německo-české sdružení umělců, jeho výstavy a kritiky, 2009 (online)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Emanuel Hegenbarth na Wikimedia Commons
- Literatura o Emanuelovi Hegenbarthovi v katalogu Německé národní knihovny
- Brigitte Hofmann: tři umělci, jedna rodina. Město Murrhardt ukazuje Hegenbarthy. Haller Tagblatt. 1. dubna 2015. Archivováno 6. 8. 2020 na Wayback Machine